Wolfgirl | Zima budoucnosti

Rok 2300. Kim je deset let. Čte, nic nevnímá. V tom ji vyruší její mladší bráška Sam. Je mu sedm. "Pojď si hrát." dožaduje se pozornosti. Jeho sestra ho odbide mávnutím ruky. Sam se nedá. "Proč čteš něco, co není pravda?" Kim vzhlédla. "Jak to myslíš?" Sam pokrčil rameny. Nevěděl, jak to vysvětlit. "Je tam mokro. Prší." změnil raději téma. "A?" ptá se s nezájmem Kim. "Můžeme jít ven." žadonil Sam. "Stavět pískového muže." dodal nadšeně. Kim si vzdychla. Zavřela knížku, otočila se na svého brášku. "Věděls, že dřív lidé stavěli něco podobného?" Sam mrkl na knihu. "To víš z té pohádkové knížky?" "Je to kniha pověstí." ohradila se Kim. "A pověst se zakládá na pravdě." Sam se nevěřícně zasmál. "A co teda stavěli?" Kim se zadívala ven z okna. Za oknem mrholilo. Písek byl určitě tak akorát. Ani mokrý, ani suchý. Povzdechla si. "Dělali sněhuláka, Same. Ze sněhu."
"Co je sníh?"
"Nevím. Ale bylo to v zimě. A bylo to bílé. A studené."
"Jak víš, že to bylo studené?"
"Nosili rukavice. Něco, jako ponožky na ruce. A když je neměli, tak je zábli ruce. Stejně, jako když se dlouho hrabeš v lednici." Sam si její slova nechal projít hlavou. "A jak toho sněhuláka dělali?" Kim pokrčila rameny. "Nejspíš stejně, jako my pískového muže." Sam se začal smát. "Z těch pohádek blázníš. Sněhulák, studený sníh, ponožky na ruce."

Rok 2700. Nik se protáhl. Už má rozlámané záda. Už ho nebaví ležet na dece a sledovat děcka, jak se hrají v bazéně. Ale je to tradice. Každý rok před Vánocemi se prostě jede na bazén. Ještě že alespoň není vyloženě horko. Je jen 35°C ve stínu. Ještě, že si jeho žena tu tradici nevymyslela na léto. V tom ho z jeho rozjímání vyruši děti. "Tati, pojď taky." žadonil malý Leo. "Ano tati, voda je super." přidala se o jeho pět let starší sestra. "Lili je ti patnáct, měla by ses začít zajímat o chlapce a ne o dovádění ve vodě." Lili protočila panenky. "Vždyť jenom hlídám Lea. "Ještě by se utopil." To si Leo nenechal líbit. Shýbl se a za chvilku už kouloval svoji sestru čerstvým pískem.  Ještě, že si vzal do kýblíku trochu té vody z bazénu. Tak, tak. říkal si v duchcu Nik. Jen se vykoulujte. Vaše děti nebudou ani vědět, že se to dá. Je čím dál tím hůř.

Rok 3500. Karin si povzdechla. "Je čím dál tím větší zima."  Dan se díval z okna. "Hmmm. Teploměř ukazuje minus dvacet." Karin se otřepala. "Z takovou umrznem. Vždyť nemám nic na sebe." panikařila. Dan protočil panenky. V tom jeho pohled upoutalo něco za oknem. "Hele." Karin mrkla ven. "Mamííííííííííí!!" Maminka přiběhla, nevědíc, co se stalo. Děti ukazovali na okno. Maminka byla v šoku. Za oknem se k zemi snášelo cosi bílého. Do hodiny bylo bílo úplně všady. MAminka se děti snažila krotit, ale to by nebyli děti, aby snad poslechli. Navlekli se do všeho, co našli ve skříni a vyběhli ven. Ponořili ruce do té bílé hmoty. Rychle je vytáhli. Odběhli domů, za chvilku byli venky znovu. Na rukou ponožky. "Lepí se to." konstatoval překvapeně Dan. Karin proběhl hlavou nápad. "Víš, kdys dávno dělali pískové muže z mokrého písku." Dan se chápavě usmál. Udělal kuličku, pak větší, a pak ještě větší. Za chvilku stáli pod okny tři studení muži. Jeden velký, druhý menší a třetí nejmenší. Děti dva pojmenovali po sobě, třetí byla maminka. Do týdne bylo město zamořené studenými muži. Každý, kdo se nebál, stavěl o sto šest.

Rok 4100. Lída se zklamaně dívala z okna. "Co je?" zajímal se její přítel Franta. "Jsou Vánoce. A bílo nikde." Franta elkem spokojeně odpověděl. "No však to je akorát dobře. Nekurví ti to auto."
"Hm. Ale není to ono. Vánoce mají být bílé."
"Dej pokoj s námrazama."
"Nemusí být námrazy. Stačil by poprašek. Děcka mojich děcek ani nebudou vědět co to je. Budou se na vánoce hrát v písku."