Wolfgirl | Tady už jde o život!!

A to doslova. Nevím, jestli jsem se někdy zmiňovala, ale jsem šeroslepá. To znamená, že v potmě, v noci toho moc nevidím. Ono nejde asi vidět ani tak moc, ale já jsem prakticky slepá. Např. rozeznám světlejší a tmavší předměty od sebe. Ale nějaká vzdálenost nebo hloubka mi nic neříká. Respektive mým očím. To jen tak, aby jste pak pochopili riziko mého rozhodnutí...

Tak, a teď - co se zase stalo? Bylo to v sobotu večer, šli jsme ještě s kámošem V ven. První do jedné hospody, ale tam to pivo bylo jakési divné, tak jsme si dali jedno a šli jsme jinam. Bohužel jsem šli trasou, takovou tou mou "problematickou". Takže jsem to po nějaké době vzdala s tím, že je mi špatně (což vlastně bylo) a že pujdu teda dom. No, jenom jsem došla dom, uviděla jsem v ložnici na stropě pavouka. Toho "stezkového" hnusného, jak jsem vám říkala, že do práce jsem raději zvolila delší trasu, než chodit tama. Tak jsem volala V, samozřejmě mezitím už seděli v hospodě, takže než to vzal, tak jsem mu nadala. Pak jsem mu nadala znovu, že mu to trvá. Než došel dom, já už jsem seděla v autě, protože čekat KDEKOLIV doma už bylo po půl hodině fakt neúnosné. Napsala jsem V ať se mi postará o Emu, že si pro ni zitra, teda v neděli, přijedu. Že už v tom baráku prostě nebudu.
Bylo kolem 23. hod, já měla jenom (!!) šusťákovku bundu, pod tím krátký rukáv a rifle. Vlastně jsem byla hodně na lehko. Do toho jsem byla vyklepaná tak, že jsem se nemohla trefit klíčkem do zámku. Ani od vchodových dveří, ani pak od auta. Pivo ve mě a tma. Jela jsem. Prostě jsem utekla co nejdál to šlo. Slepá, s pivem v sobě a bez veškerých dokladů... Dokážete si představit, jaký bych měla průser, kdyby se něco stalo? I kdybych nikoho nepřejela a jenom vrazila do stromu například. Když pominu fakt, že v potmě bych za volantem neměla co dělat, tak sednou za volant 15min po té, co si vypiju... lidi nejsem cvok. Tohle normálně nedělám. Fakt ne. Vždyť já ani za bílého dne nejedu 15km k našim bez řidičáku. A teď tohle. Tady už ani nejde o život. Tady jde o víc. Kdyby se nedejbože něco stalo,tak mě zavřou. Jenže i když jsem si tohle všechno uvědomovala, bylo mě to jedno. Prostě jsem musela co nejdál od toho.

Ve středu, 11. jdu konečně k doktorovi. Opravdu strašně moc doufám, že mi pomůže. Protože, dokud za sebou nebudu mít tento problém nemůžu mít děti. Vždyť je akorát naučím se bát, nechám je ve štychu, cokoliv. A já bych chtěla miminko. Strašně moc bych ho chtěla. Ne teď. Kdyby nebylo mého přehnaně nesmyslného strachu, tak bych na V klidně začala tlačit. V uvozovkách. Ale i když to se mnou háže a jsem ucvrkaná z každého bodýčka a kočárku a tak, tak je teď nemůžu mít. Kdyby se teď měla stat nehoda, tak se s V dohádáme do krve. Protože jednou, když na toto došla řeč, tak mě oznámil, že na potrat mě nedovolí jít. Ale zrovna teď bych jít musela.

Ale já se opravdu snažím jak nejvíc to jde. Vždyť jsem proboha byla půl hodiny sama v baráku s mojí největší noční můrou. Akorát to už potom prostě nešlo unést. Snažím se strašně moc. Jak kvuli sobě, abych mohla znovu do práce a měla normální život, tak kvůli V, protože ten už toho musí mít taky plné zuby... ale hlavně kvůli miminku. Potom nepujde sednou za volant s pivem, slepá a bez dokladů a napálit to do stromu nebo do srny. Pak už bych neohrozila jenom sebe ale taky to mrně ve mě.
Myslím, že kdo mě opravdu zná, tak nemůže říct, že se nesnažím to překonat. Protože... prostě kvuli tomu miminku.

Jinak nakonec jsem se vrátila. Sedím u nás v obýváku. Sice od té doby se v ložnici fakt cítím bezpečně, první den jsem plánovala spat v obýváku. Na druhou stranu když se v noi bojím, stačí se přimáčknout k V a je mi líp. Takže jsem do té ložnice nakonec nějak došla. Sice pořád lseduju stropy a takou tu škvírku mezi postelama a zdí a pořád se všady dívám, jestli náhodou a opravdu mi nedělá dobře být tady v potmě nebo šeru - protože tyhle mrchy se stěhují hlavně v potmě... Ale jsem tady. Nicméně - jestli se tady něco objeví, tak jsem nachystaná. Svůj batoh mám nabalený. Dokonce i s doklady. Přepraku pro Emičku mám taky po ruce. Takže jakmile se tady něco ukáže jednoduše budu za 10min sedět v autě. S dokladama, s morčetem, s oblečením. To, že jsem ještě tady, je valstně takový důkaz toho, že hned tak neuteču. Že to ještě zkusím. Jenže V nemůže přijít vždycky hned. A já tady nebudu půl dne čekat, až příjde např. z práce. To si raději uděláme s Emičkou dovolenou u maminky (ano, ne jen kvůli hádkám se utíká k mamince - haha).