Wolfgirl | Být či nebýt v tom? III

Jak jsem předpokádala, ani druhé měsíčky nedorazily... takže zítra (tj v pondělí) brzo ráno, protože nejsem objednaná pujdu k doktorce. A budu mít 100% jistotu ať už bude jaká chce. Otázka ale je, co chci vlastně já. Když já vlastně nevím... ve čtvrtek přijali mého V do práce, která ale zahrnuje jezdění po evropě. Zrovna teď se chystá na tři měsíce do belgie. OK, sice tam nebude v kuse, ale přece jenom - většinu času tady budu sama. No, sama. Mám Emičku, takže ty divné zvuky v noci můžu svést na morče :-D
Ale přece. Myslím, že není pro žadnou první nastávající maminku dobré, aby na to byla sama. Miminko sice tatínka mít bude, ale tatínek odjede když maminka bude vypadat normálně a přijede, když už bude mít břicho. Pak zase odjede, dojede těsně před porodem a než začnu rodit zas bude muset jet do pryč... Já vím, že to těď hooooodně zveličuju, ale to teď není podstatné. Podstatné je, že teď by to mimčo mělo opravdu počkat. V tam nechce být dýl, jak rok, takže by to malé "znalo" tatínka, ale nejsem si jistá, jestli vůbec chcu celé to těhotenství prožívat bez něho. Jasně, že mám ségru, švagrové, mamku, tchýni, babičky, které určitě všechny poradí a pomůžou, ale ani jedna z nich není otec mého dítka. Prostě to budu prožívat bez něho. Třeba takový první kop. Nebo ultrazvuk jeho srdíčka. A já nevím, jestli chcu u takových věcí byt sama. Navíc mě jaksi začíná plačtivé období a na to už vůbec nechcu byt sama. Vždyť se nemůžu pomali ani dívat na Vteřiny před katastrofou a tak, protože mě dojímá to, že někdo přežil a je mi strašně, až nezdravě, líto těch, kteří nepřežili.... Třeba Titanic. Víte, kolik tam muselo umřít psů? O psech se tam nemluvilo a mě to prostě dohnalo k slzám, protože zmrzl pes... toto u mě není normální. Mám ráda dokumenty o holocaustu a teď obrečím psa, který tam ani nemusel byt.

Takže je jasné, že bude hodně těžké na toto byt sama a zrovna teď bych opravdu neměla chtět byt sama a neměla chtět byt v tom. A jestli zítra zjistím, že jde o planý poplach, tak bych měla byt ráda, jenže to cítím jinak. Uplně jinak. Vždyť když se na prvním testu, co jsem si dělala ukázala jenom jedna čárka, tak jsem byla v hlouby duše opravdu sklamaná. A teď v sobě (nevím proč) pěstuju pocit, že to mimčo opravdu čekám. Co když to tak nebude? A když to tak bude - zvládnu to? Nevím, čeho se bát víc. Nevím, co chcu víc... Zrovna teď se cítím, jak typická ženská, která neví, co chce.

V každém případě zítra dám vědět.