2. díl

8. prosinec 2014 | 06.00 |
› 

Sach se po té ráně zatemnělo před očima. Jen z dálky slyšela, jak na ni Leon křičí. "Já měl za to, že jsme se domluvili!" ječel přes celou jejich vilu. Sach se pomalu probrala z polovičních mrákot. Zrovna, když se chtěla začít obhajovat, dostala další ránu do spánku. Zavrávorala. Chtěla se zachytit o nedalekou římsu krbu, ale jediné, čeho se dotkla, byla váza stojící na ní. Když Sach padala na zem, vázu strhla na sebe. Leon stál kousek od ní a sledoval, jak se volným pádem řítí jeho sestra k zemi, váza hned za sestrou. Když na zem dopadla i váza, roztříštila se na milion kousíčků. Leon přerušovaně dýchal. Byl plný zlosti. Zatínal pěsti takovou intenzitou, až mu zbělely klouby u prstů. Díval se na Sach nenávistným pohledem. Ta se ztěžka posadila mezi střepy. Musela nachvilku zavřít oči, aby ustálila to nesnesitelné točení hlavy. Když se vzpamatovala z prvotního šoku, podívala se na Leona. "Jo, domluvili." řekla se zaťatými zuby. Zhluboka se nadechla. "Ale slíbila jsem, že nebudu chtít odejít. Nic víc." Leon vztekle zavrčel. Jeho oči zlostí jen žhnuly. "Proč jsi to udělala?" zeptal se přiškrceným hlasem. "Vždyť už jsem ho mohl mít." zakvílel až skoro zoufalým hlasem. "Chtěl jsi ho zabít." oznámila mu vytýkavě. "Jasně, že jsem ho chtěl zabít!" řval. "Od toho jsme to, co jsme, krucinál!" Leon se rozhodl odejít dřív, než udělá něco, čeho by mohl opravdu litovat. Když míjel Sach, ještě si do ní vztekle kopl.

Sach mířila do místní  masny. Její majitel je jeden z nich. Odkládá jím bokem čerstvé maso, jejich každodenní povinnou stravu. Když se sach usadila v křesle Tomovi kanceláře, Tom, majitel masny, se na ni vyčítavě zadíval. "Zase provokuješ, Sach?" Sach na něj provinile mrkla. "Chtěl někoho zabit. Tak jsem toho dotyčného chránila." mumlala si pod nos. Tom si povzdechl. "Sach, víš, že z jeho vedení nejsem nadšený, ale takto se mu vzpouzet?" Sach se na něj vyčítavě podívala. "A co? To se mu mám pořád podřizovat? Chci to jinak, Tome. Stejně, jako když ještě žili naši." říkala skoro zoufale, slzičky na krajíčku. Tom vstal z křesla, v kterém do teď seděl. Dřepl si před Sach. "Vím. Chápu, Sach. Ale je to tvůj starší bratr, náš vůdce." Sach se prudce postavila. "Starší." zakvílela. "Leon je starší jen o deset minut. Klidně bych mohla dělat vůdce já." Tom rozhodil rukama. "Jo, to bys mohla. Ale první by ses vůdcem musela stát." Sach se na tváři objevil zamyšlený pohled. Tom oddutišil, kam se její myšlenky ubírají. "Ooo, ne. Nemysli na toNa to nemysli, Sach. To nedopadne dobře." Sach se na něj vyčítavě podívala. "Proč? Proč by to nevyšlo? Vždyť na to nebudu sama, ne?" v jejích očích byl náznak očekávání. Tom se nezatvářil nejveseleji. "Ale no tak!" dupla si Sach. "Neříkej, že se ho bojíš? To mám jít proti němu sama?" Sach se z ničeho nic chovala, jako rozmazlená puberťačka.

Tom se zhluboka nadechnul. "Nic jiného mě nezbývá, holčičko." snaží se jí ukonejšit. "Chápu, jak to pro tebe musí být těžké. Já jen nechci přijít o hlavu."

Sach se vlekla už nočním městem. Nechtělo se jí domů. Měla chuť na krev. Na čerstvou, teplou krev. Než půjde domů, ještě si někoho uloví. Pití krve, narozdíl od masa, nutně nevyžaduje žádné oběti. Nikdo mrtvý, rozcupovaný na kousky. Jednoduše se zakousne a napije se. Nic víc. Sach zavětří čerstvé, mladé maso. Čerstvou krev, tepající pod kůží. Zaměří se na svoji oběť. Sleduje ho. Hezky z povzdálí. Ten kluk úžasně voní. Co to je? Vanilka? Tu vůni už někde cítila. Není si jistá. Ale na tom teď nesejde. Potřebuje se napít. Její kořist si to zamíří do místního parku. Teď v noci. Je to blázen člověk. Ale co na tom sejde. Šine si to temným nočním parkem. Sach se začíná dostávat do predátorské nálady. Její oči začínají svítit, když svoji kořist z povzdálí sleduje. Jde pár kroků za ním. Kráčí za ním, jako jeho druhý stín. Ten kluk voní. Tak krásně voní. Sach natáhne jeho sladkou vůni. Její oči se rozzáří jantarově zlatavou barvou. Potichu začne vrčet podobně, jako když lev čeká v křovinách na svoji večeři. Její zuby se začínájí zlehka zvětšovat. Tesáky se jí zašpičatí, vypadají, jako dvě jehly čekající jen na to, až se budou moct zakousnout. Sach je v ráži. Už z ní není ta nevinná, sedmnáctiletá holka ze střední. Už je zní dvěstě let stará zoopírka. Onen kluk se zastavil. Sach znovu natáhne jeho vůni. Zarazí se. To snad není možný! Musí čůrat zrovna teď? Sach už svoji loveckou touhu nemůže dál ovládat. V setině vteřiny se ocitne těsně za ním. Zrychleně dýchá, na čůrajícího kluka se dívá, jako šelma, čeká, až si tu věc ukryje zpět do kalhot. Jen co se tak stane, urychleně ho otočí čelem k sobě. Už už se mu chystá zarýt své špičáky do krční tepny, když v tom se zarazí. Podívá se do jeho zděšených očí. "Proboha." zašeptá. Její špičáky zmizí, barva očí se vrátí do lidské modré. Už ví, odkud zná tu vanilkovou vůni. "To jsi ty."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 2. díl romi 04. 08. 2015 - 13:14