Wolfgirl | Co mám dělat?

Už měsíc neberu prášky - antikoncepci. Je to shoda náhod. Recept sem sice měla, ale neměla jsem jaksi penízky a než došly penízky tak mezitím prošel ten recept. A nechcu prášky nasazovat v půlce cyklu... Jenže já vlastně ani nevím, jestli je chcu začat znovu brat. Vlastně nechcu. Ale když sem to řekla V tak nebyl zrovna nadšený. No vlastně jsem mu to spíš jenom naznačila. Neřekla sem mu to napřímo a holt, je to chlap...

Přemýšlela jsem o jiných metodách. V první řdě určtě kondomy. Jenže, ruku na srdce, s gumákem to není ono. Lepší je to "na ostro". Tak jak tak by gumáci vyšly levnějc, jak prášky. Ale pořád je tady největší riziko. A nejmenší zážitek. Pak mě napadlo ještě tělísko (vlastně ještě dřív jak ty gumy), ale když jsem četla, co všechno se může pokazit - silné měsíčky, vůbec žádné měsíčky, může to zarůst do sliznice či co... no nic pro mě. Pak jsou tady ty náplastě, injekce a tak, jenže buď tomu nevěřím, nebo se to musí aplikovat každý týden nebo měsíc a to zas nemám čas pořád jezdit k doktorce.

Prostě jaksi nevím, co s tím. Vážně bych byla nejrači jenom tak "na přírodno". Není to proto, že bych musela mít vermomoci teď hned mimi, a doufala, že se stane nehoda, ale prostě cítím, že je teď na čase, aby se to tělo trošku očistilo od té chemie ještě ze střední a abych ten cyklus nechala na přírodě. Je fakt, že bez prášků jsem měsíčky mívala týden sem - týden tam, kdežto s práškama jsem měla + - 1 den absolutní jistotu. Ale nechci je teď nějakou dobu brát. Nechci teď vůbec žádnou chemii.

Cítím, že je na čase byt nějakou dobu bez prášků. Já sice vím, že riskuju, ale prostě to tak cítím. Copak je mám brat, jenom proto, že je to tak pohodlnější a jistější... Ale absolutně nevím, jak to mám oznámit mojému, aby pochopil, že teď žádné prášky nebodou, a aby vůbec počítal s tím, že to tak bude, ať se pak nediví...

Koneckonců gumáky můžeme brát jenom po čas ovulace a v neplodné dny nebude problém. Vychází to X babám, tak proč ne mě? Vím, co je menstruační kalendář a jak se počítají plodné a neplodné...minimálně na sobě poznám ovulaci a umím počítat do 3, abych věděla, které dny před a po mesíčkách mám prakticky 100% jistotu...

Ale něco jiného je přesvědčit sebe a něco jiného je přesvědčit chlapa, který by nebyl nadšený, kdyby se TO stalo. Přece jenom on není ten, kdo momentálně touží po miminku, takže chápu, proč nechce riskovat to "na přírodno". Ale bude pro něho tak těžké pochopit co (ne)chcu já a akceptovat to?

A když si budu stát za svým, vezme vůbec v potaz, že to myslím vážně? Aby se nedivil za pár měsíců, až na to dojde řeč a já pronesu  "však už prášky dávno neberu"? A aby se mnou vůbec chtěl pořád spat...

Jak se vůbec oznamuje chlapovi, že takové věci myslím vážně a že nemusí mět strach a že když nevěří mojému tělu, tak má věřit aspoň mě?

Opravdu bych potřebovala nějakou radu, protože se nechcu znovu zahlcovat práškama, když vím, že nutně nemusím.

Jak kdbych se v něčem, co neumím vysvětlit, posunula někam dál, někam jinam. Jestli se moje tělo takto připravuje na další a podstatnější krok a to otěhotnět. Jestli se to z té psychické roviny (chci a chci a chci) posunulo do té fyzické, tělesné roviny? Ale vždyť ještě je čas. Vlastně celý rok, dalo by se říct. Vždyť sme se domluvili, že s tím začneme až koncem roku, ne-li začátkem dalšího. Bylo by to vůči V nefér. A navíc - toto ani nemůžu V říct, ten by mě asi ukřižoval :-D