Jemnuji se Magda a po strýčkovi jsem zdědila obrovský kus pozemku, vlastně ani nevím, jak moc velký. Prostě obrovský. A vlastně to není pozemek, jako velký kus ničeho. Je to víc, než polorozpadlá usedlost. Místo budov zbyly jen jejich chatrné kostry. Těch budov je tam takových asi deset. K té usedlosti patří taky několik rozlehlých luk, polí a ovocný sad, který taky není malý. Bohužel všechno je zanedbané stejně, jako ty budovy. Mela jsem na výběr. Buďto prodat a peníze, které získám dát na společný účet, který jsme si s manželem Antonem založili. Z toho účtu pak opravujeme náš domeček, který jsme si koupili a který si postupně vylepšujeme. A nebo se pokusit dát celou tu usedlost a sad do pořádku. Anton z mého rozhodnutí nebyl zrovna nadšený, ale já zvolila tu druhou možnost.
Pro začátek jsem si pořídila pár slepic. A protože jsem opravdový zvířomil, šla jsem si pro své chovance do velkochovu. Musím uznat, že ty slepice nevypadalai, jak slepice. Vlastně to byly slepice připravené do hrnce. Skoro žádné peří na sobě neměli, očividně byly pořádně vystresované. Jedna měla dokonce zlomené křídlo. Jejich vzhled mě ale neodradil. Prostě jsem vzala pět takových slepiček a jela domů. Tedy na farmu. Než jsem si pro ty neopeřené ptáky jela, přichystala jsem jim kurník. Dala jsem do pořádku tu nejmíň rozpadlou budovu - udělala jsem jim tam hnízdo, ať mají kam nést vajíčka, jestli vůbec budou. Nějaké ty tyčky, na kterých spí a tak dále. Umělou stěnou jsem trošku zredukovala velikost jejich nového domova, ať mají taky trochu ohraničené prostory. Dokonce jsem jim kus místa oplotila, na část vysadila trávu, která se díky bohu ujala a taky jsem jim tam udělala místo na hrabání a popelení. Všechno se zdálo v cajku, tak jsem si jela pro ony slepice.
Slepičky se zabydleli poměrně rychle po týdnu už se dokonce ani nebyli. Za to začátky byly víc, než krušné. Slepičky byly zmatené, hladové a psychicky na dně. Ale časem zjistili, že jídla je tu pro všechny dost, vody mají taky plno a dokonce čistou. Velká novinka pro ně byl výběh. Takové slepičky ani neví, že existuje něco víc, než metr krát metr drátěné klece, ve které se mačkyjí třeba i tři. Najednou mohli libovlně roztáhnout křídla, mohli spát kdy se jim zachtělo a mohli přes den kdydkoliv vyjít ven na sluníčko. Toho se zprvu bály, jak čert kříže. Když ale zjistily, že krásně hřeje a s kombinací s chladivou hlínou je to nezapomenutelný zážitek, velice rychle si zvykly na tento jim dlouho upíraný luxus. Od té doby, kdy jim bylo dopřáno kvalitního krmení, sluníčka hřadel a popelení, se slepičky začínali měnit k nepoznání. Zlomené křídlo už zlomené zůstalo, ale začínalo se na něm dělat peří. Jednu, tu nejpřítulnější, jsem si dokonce pojmenovala - Julča. Do měsíce už ptáci vypadali, jak měli, jen ty vajíčka nikde. Anton tvrdí, že je to zbytečné vyhazování peněz, ale já věřím, že se ukážou i ty vajíčka.
A takto se Julča změnila
