Co takhle kuřátka?

8. duben 2017 | 07.00 |
› 

Je to už nějaký měsíc, co naše slepičky začali snášet vajíčka. Zatím je prodávám jen po známých, ale každý si rád příjde pro domácí vajíčka, než aby zalezli do nějakého toho obchodňáku. Jsem za to ráda. A co teprve, když si umanu, že by místo vajíček mohli snášet i kuřátka. Rozšířila jsem proto jejich kurník a jela si do velkochovu pro dalších pár kousků. Pro dalších pět kousků. Všechny vypadali podobně, jako tenkrát Julča a její kamarádky. Uznávám, že vedle těch vypiplaných krásek vypadaly zvláštně. Dášenka si musela nové příchozí otestovat a tak začala jednu slepici prohánět. To se ale dotyčné nelíbilo a k údivu všech přítomných Dášu klofla. "No, dobře ti tak, holka." pokárala jsem ji mírným hlasem, když za se mnou kňučící připlazila. "Teď aspoň víš, že to se nedělá." Anton se té scénce smál, proto jsem ho pokárala pohledem. Zatímco Dáša byla za chvilku jako před klofancem, Anton trucoval ještě dobrou hodinu.

Teď ještě kohouta, plánovala jsem, mezitím, co si nově příchozí zvykaly na "ól inkluzív". Když jsem ale ty opeřence, kteří vlastně ani pořádně opeření nebyli, sledovala, jak si neumí ani vyhrabat žížalu, plány jsem trochu poupravila. Pro vyšší potřebu si pořídím pár slepic z domácího chovu. Zdravé, naučené na hotelové podmínky. A k těm koupím i toho kouhouta. Anton s tím nesouhlasil. Měl za to, že normální slepice budou dražší a kdo ví, jestli vůbec bude ten kohout schopný dělat svoji povinnost. Jistě, že bude. Ale k radosti Antona (a taky aby si mohl myslet, že jsem tuto možnost zavřela hluboko do šuplíku) jsem první nechala nově příchozí slepičky seznámit se s okolím. A s Dášou. Mezitím jsem se věnovala něčemu jinému.

"Co kdyby jsme nemuseli alespoň o víkendu jezdit na farmu z domu." uvažovala jsem nahlas. Anton, který se snažil naučit Dášenku povel ke mě, všeho zanechal a nechápavě se na mě podíval. To už jsem si ale mířila k zahradní chatce, která vypadala, že potřebuje plastickou operaci ještě dřív, než ji někdo chatkou nazve. Dášenka zaznamenala dobrodružství a tím donutila Antona, aby se k nám přidal. Anton opatrně nahlédl dovnitř chatky a rychle zavřel dveře. "Vždyť to na nás spadne." Tak on řekl na nás. Ne na tebe. Ale na nás! Že by opravdu měl k venkovu blíž, než by chtěl přiznat? Raději jsem to přešla bez zjevného povšimnutí a nehlédla jsem do chatky. Kdyby to na nás chtělo jen spadnout. Ale ty pavučiny a pavouci a vůbec. Dveře jsem přirazila, jako bych snad zabránila pavoukovi odejít. Anton se smál, až mu slzy tekly. Tak to teda ne! Pro smích tu nikomu nebudu.

Vybavená gumovými rukavicemi, gumáky, kšiltovkou a vším, co je potřebné, aby se pavouci drželi co nejdál od vás jsem se pustila do zkulturnění chatky. První jsem ji musela samozřejmě vyklidit od všeho živého i neživého. Všimla jsem si, že slepicím pavouci chutnají a tak jsem je přivzala na pomoc. Dášenka také nechyběla. Trvalo to dlouho. Opravdu dlouho, než byla chatka v obyvatelném stavu. Ale já zašla ještě dál. Doupravila jsem ji. Přidala jsem kolem chtaky plůtek, na onom pozemku jsem vysadila trávu, zřídila sklaku, na okna několik květináčů. Vnitřek chtaky jsem vybavila linem, které připomínalo parkety. Jistě se bude udržovat líp, než parkety, jako takové. V bazaru jsem sehnala stolek se třemi židlemi a pohodlnou válendu, která se přez den může využít i jako gauč. Víc se do toho obydlí bohužel nevešlo, ale ty týdny práce za to stály. Teď už jen počkat, až začne tráva růst a kytičky kvést.

slepice

A tady jsou mé pomocnice

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Co takhle kuřátka? hroznetajne 08. 04. 2017 - 20:10
RE: Co takhle kuřátka? sayonara 11. 04. 2017 - 18:28