Tak už vím, kde je problém. Ono to není o tom, že bych byla bordelář a nebyla schopná mít uklizeno. To jo. Problém je někde jinde.
Začnu z trochu druhého konce. Pamatujete, jak jste kdysi ve škole měli na prácu cokoliv jiného, než učení? A jak vám to "cokoliv" trvalo celou věčnost? Najednou jste měli hodinový hlad, dvě hodiny jste jenom čůrali... jenom aby jste odkládali to učení.
U mě to učení představuje nádobí. Dneska jsem na to došla. Když je prázdný dřez, za hodinu mám vyšmejděný celý barák a je klid. A ještě mě to i baví. Svým způsobem. Ale nedej bože, když je ve dřezu víc, jak hrnek s talířkem. To najednou nejsem pomalu schopná ani vynést koš. Protože čím víc povinností mám udělaných, tím víc se blížím tomu nádobí. Takže oddaluju všechno, co jde. Je to smutné a svým způsobem se za to stydím, ale odkládní nádobí znamená odkládání všeho ostatního. Stačí překonat tu averzi k nádobí. Jenže jak?
Zapoměňte na myčku. Za jedno je to drahé, provoz je drahý, všechno je drahé. Navíc zas tolik nádobí aby jsme zaplnili myčku nemáme - to bych mohla umývat jednou za týden. A pak vlastně ani není místo a jednoduše na tomto se s V shodnem. Jsem odpůrce myček, co si pamatuju. Jednoduše mě příjde do normální rodiny zbytečná. Něco jiného samozřejmě je myčka v restauraci nebo domácnosti s pěti dětmi. Ale to není náš případ. A ani nebude. Chceme max 2 děti.
Takže kde je ta motivace? Nedělá mě problém nádobí umyt. Dělá problém se do toho dokopat. Možná, když bych hned umyla to, co se zašpiní, tak fajn. Ale když se někdo rozhodne, že má v deset večer hlad, tak opravdu nepolezu o půl jedenácte z postele, abych umyla nádobí. A to nemluvím o tom, že to nádobí obvykle stejně musím ráno posbírat ze stolu, protože proč by ho měl odnést cestou na záchod, že jo. V tomhle mě to fakt neulehčuje, ale tak nemožu mu zakázat se nenajest. A takové to dat umyt talířek, na kterém měl položený chleba... Proboha, když chceš umývat odrobinky, tak fajn. Jestli to dělat nechceš, tak se buď na talířek vyser, nebo prostě odrobinky smeť do koša, talířek (když už) tak přejeď ubrouskem a zrovna shcovej. O nožech nemluvě. Nevím, jak vy, ale my máme prostě na prkýnku jeden řezací nůž a druhý mazací. Když si jde dělat jídlo můj, tak máme najednou přehlídku nožů, protože prej neviděl ty vytáhlé nože. Jakože jak dlouho spolu bydlíme, aby nevěděl kde je hledat? Navíc ta linka není zas tak obrovská, aby se to tam ztratilo.
A když už sme u toho - každý problém, který s ním chcu vyřešit, se přemění na buzeraci z mojé strany (jakou dobu jsme se hádali jenom kvůli tomu, aby nenechával ručník v koupelce na pračce, ale odnesl ho do ložnice na sušák, když tam stejně přece jde - ono v koupelce to schne i dva dny, prostě špatně odvětrává či co. Jako já vím a chápu, že je tak třeba naučený, ale musí brat v potaz situaci, jaká je tady. A nemože si myslet, že jsem jeho maminka abych poněm umývala čistý talířek.). A začíná to byt pomalu kolotoč.
Dvacet nožů, hrnek v ložnici - nebaví mě to po něm uklízet - najdenou je z pola plný dřez - nechce se mě umývat nádobí, které by ani nemuselo byt - nechce se mě uklidit, protože pak se přiblížím k tomu nádobí - rači nechám dvacet nožů a hrnek v ložnici.... toho nenapadne to odnést (nebo třeba odnese nádobí, ale takovou tu kožu ze salámu už nechá na stole a čeká že se uklidí sama. Kdysi jsem to tam nechala dva dny a jak myslíte, že to dopadlo?).
Takže vím, kde je problém. Ale jak vyřešit moji averzi k nádobí a "nepořádnost" svojého? Jak mám proboha chlapovi vysvětlti, že mě přidělává prácu a když už nutně potřebuje na jeden rohlík nádobího jak na oběd, tak ať to po sobě aspoň odnese do toho dřezu, když už není shcopný to po sobě uklidit?
Smutné je, že mě to došlo až teď....
Proboha, ještě ani nejsme svoji a já už bych nejrači přerazila
