Dneska začnu trošku smutně, ale jenom proto, aby jste pobraly všechny souvislosti a vůbec to, co tím vším já, jako básník chci říct.
Pár dní nazpátek jsme byli na pohřbu. V umřela babička, která v konečném důsledku odstartovala to, co by V jinak vůbec neřekl, nedal znat. Teď pominu to, že jsem byla z nás dvou střízlivá já a V byl zpráskaný víc, než ho znám. Do toho všeho psychika a tak. Je to pochopitelé, co se budem divit. No když už se mě večer poskládal a začal jeho hodinový monolog, v kterém jsem hrála roli hladící a tišící, rozvykládal se o něčem, co jsem sice tušila, ale tak nějak mě to vlastně potvrdil až teď.
Zjistila jsem, že babička byla takové rodinné lepidlo, která tu jejich "hujerovskou" rodinu držela více-méně pohromadě. Nebudu a ani nechcu zacházet do detajlů, ostatně žádná rodina není ideální - ukažte mě jednu jedinou, kde nejsou rozepře a svalování viny jednoho na druhého a každý je ukřivděný protože on nic. To je všady, si myslím.
V mrzelo hlavně to, že se na trachtě (karu...) začali hádat právě o tom, kdo je v právu a - jak řekl sám V - chovali se jak děcka a zapoměli, proč tady jsme. Myslím si, že to je to, co ho nejvíc odrovnalo a mrzí ještě dnes. A tak jsem prostě zjistila o V něco, co jsem mu do té jeho kebule tlačila a vlastně ani nemusela.
Pro něho je rodina, nejzákladnější kámen všeho. A když jsem se zmínila, že měl vyjet po děckách (jen slovně a malých děckách - té starší je tuším 5) tak se měl složit ještě na druhý den, protože to jsou přece děcka a to on by přece nikdy neudělal. A tady se dostáváme k pravé podstatě věci. V se bojí a není si jistý, jestli vůbec bude dobrý táta. Pořád o tom pochybuje, když na to dojde řeč.
Teď už to vím. Před tím jsem si to myslela a cítila a tak, ale teď mě to vyloženě potvrdil. Teď mám důkaz, že to, co jsem cítila a tak nějak věděla je pravda. Sice když jsme u známých, tak dělá, že ho ten jejich malý nezajímá a tak, ale když ho před pár měsíci postavil, když se válel po zemi a vůbec... já nevím, to se těžko popisuje. Původně jsem chtěla napsat smysluplný článek, ale teď mě nějak došly slova. To asi najede vyjádřit verbálně. To prostě víte. V bude úžasný táta, a může se schovávat, za co chce. Může dělat, že toto jde mimo ho, ale není to tak. Ostatně člověk po nějaké době v tom druhém začne číst a ví, jestli ho něco trápí nebo těší a tak. Navíc mě v den pohřbu řekl, že se to snaží brat tak, že jeden život odchází a druhý třeba zrovna přichází. Na druhý den mě oznámil, že by jsme se teda mohli začat aktivně snažit o to mimi. Dokonce neustoupil, ani když jsem se ho zeptala, proč mě to zní tak oficiálně. Prý je už připravený.
Zní to hnusně (a určitě to tak neberu!!!!!!) ale jak kdyby musela umřít babička, aby on chtěl mimčo. Vlastně by se dalo říct, že su ráda, že nebyt toho úmrtí, tak nebude chtít o mimču ještě nějakou dobu slyšet a babička tomu pomohla a su za to ráda. Z části, mailililinkaté části to tak možná cítím. Ale nemyslite si, taky jsem si poplakala. I když jsem si pořád musela říkat, že já mám ještě 3 prarodiče, já si to můžu vybrat jindy a teď tu musím byt pro něho. Což se jemu nelíbilo, protože on jako chlap má byt oporou pro mě a vyloženě nechce abych ho viděla brečet. Musím to jeho myšlení obrátit. V ten pátek jsem mu řekla "buď chlap a ukaž city". Je to prostě typický chlap, který nesmí dat nic najevo, protože by mu asi upadly koule a vůbec si neuvědomuje, že čím víc toho dá najevo, tím víc mu ty koule narostou. Ale tak říkejte mu to.
Vlastně ani nevím, jak to zhrnout, myslím, že to byl nakonec jenom pochod myšlenek. Ale pevně věřím, že mě pochopíte protože teď bych asi nebyla schopná vysvětlit pointu tohoto náročného textu ani já
