Wolfgirl | 3. díl

Stáli tam naproti sobě, tak blízko, jak to jen jde. Sach ještě pořád váhala, má-li se zakousnout, nebo ho nechat jít. Musela by mu vymazat paměť. Zapoměl by na ni. Jenže ona si není jistá, jestli to chce. Netuší, jestli chce, aby na ni zapoměl. Už před dvěma dny, kdy mu doslova zachránila krk, na něj musela myslet. Ale co by na to řekl Leon? Musí to udělat. Sach z myšlenek probudí onen kluk. "Ehm, co teď bude?" ptá se ještě vyděšeně. Jak by taky ne. Vždyť právě viděl, jak se holka, která sním praštila o zeď, změnila z příšery v... no, holku. Sach nakrčila čelo. "Co, co bude?" ptá se nečekaně příjemným hlasem. Kluk mrkne na ruku, která mu svírá hrdlo. "Pustíš mě nebo zabiješ?" znovu se podívá po ruce Sach. "Nebo tak něco?" Sach se zhluboka nadechne. Nemůže si dovolit, aby to ten kluk věděl. Musí udělat, co je třeba. Podívá se mu do očí. Do jeho krásných oříškových očí. "Tak něco." zašeptá.

Když se Sach objeví před dveřmi jejich rezidence, zastaví se. Leon bude zuřit. Tak pozdě se toulat bez jeho vědomí. Rezignovaně pokrčí rameny. Tak zase dostane nakládačku, co nadělá. Potichu otevře dveře a proplíží se do druhého patra, kde má pokoj. U jejího pokoje na ni ale čeká Leon. Sach se zastaví. Už už čeká to nejhorší, ale zdá se, že se její bratr usmívá. "Tak už ses nám vrátila z lovu?" ptá se klidným, vyrovnaným hlasem. Sach mlčky kývne. Zdá se, že se žadný boj konat nebude. Zvlášť, když z ní cítí lidskou krev. Leon souhlasně pokývá hlavou. Jako správný gentleman jí otevře dveře do pokoje. "Jsem rád, že jsi zpátky, sestřičko." chválí Sach, když ho míjí.
Sach počká až se dění na chodbě zklidní. Svalí se do postele a z očí se jí začnou kutálet slzy. Nemohla jinak. Musela mu vymazat vzpomínky na ni. A aby se tak stalo, musela se z něj napít. Musela ho kousnout. Krmit se na něm. Nechtěla mu ublížit. Ale bylo to třeba. Po vyčerpávajícím pláči si konečně utře mokré tváře a posadí se na posteli. Je neděle. Zítra jí čeká škola. Musí se připravit. Díky jejímu věku není třeba se učit. Historii zná nazpaměť, matiku za tu dobu také stihla pochopit a jazyky se učila už v plenkách. Stačí do tašky naházet sešity a učebnice na zítra. Ještě musí pojíst. Zvíře uvnitř Sach se ozvývá. Má hlad. Je na čase nasytit druhou polovinu svého predátorského těla. Sejde do sklepa, kde se kromě jejího osobního vězení nachází ještě jedna místnůstka. A hned vedle ní obrovský sál. Sál, ve kterém nic není. Je to prázdná místnost velká, jako fotbalové hřiště. To je jejich domácí loviště. Vejde do první místnosti, kde chovají králíky. Jejich soukromé zvířata na lov. Jednoho krásně živeného králíka si vybere. Dává přitom dobrý pozor, aby mu neublížila. Společně s její večeří zamíří do místnosti číslo tři. Do loviště. Tam králíka vypustí a pár vteřin na to se promění ve vlka. Králík instinktivně pochopí, že nastal čas na útěk. Sach instinktivně ví, že nastal čas lovu. Dá králíkovi pár vteřin na útěk. Pak se za ním pustí. Chvilku se s ním hraje, nadbíhá mu, nechává ho doufat. Doufat, že to chudák zvíře přežije. Ale vlk má hlad. Vlk potřebuje maso. Když to králík nejméně čeká, Sach po něm skočí. Zakousne se do něj a za chvilku už hoduje.

Nemůže si pomoct. Pořád musí myslet na toho kluka ze včerejška. Večer se dobře najedla. Nakrmila všechny tři žaludky. Na oběd měla hranolky se smažákem, večer si dala lidskou krev a v noci ještě zakousla králíka. Je jí dobře. Ráno si srkla králičí krve, která zbyla z noční večeře. Ještě, že sedí sama. Dnes má nějak vyhrocené instinkty. Doufá, že se s nikým nedostane do křížku. Něco jí říká, že dnešek neproběhne tradičně. Něco se stane. Ale co zmůže, už je na svém místě. Už zvoní na hodinu. Už do třídy vchází učitel. "Dobré ráno, třído." pozdraví. "Dovolte, abch vám předstvil vašeho nového spolužáka." Sach zpozorní. Je si moc dobře vědomá, že její nový spolužák zaujme místo vedle ní. A to není dobrý nápad. Nemusí se udržet a vrhnout se na něj. Zvlášť, pokud jí bude vonět. Učitel mávne směrem na chodbu a společně s novým žákem se objeví i sladká vanilková vůně.