12 nejhorších hodin

Musím si postěžovat. 2 týdny zpátky mě doktor nařídil přísný klid, tak sem šla k našim, ať su opravdu v klidu. Vzhledem k tomu, že doma se dělá komora a tak. Včera sem zjistila, že je všechno, dalo by se říct, v poho, tak že pojedu dom a s klidem budu pokračovat tam.

Jenže za ty 2 týdny se toho dost pozměnilo. Ono že je místnost defacto nahotovo je dobře, ale tím to asi tak hasne. Dojela sem nevalstní tchýně (tatínek se rozvedl a znovu oženil) a pouklízela. Což je fajn. Bylo tu všechno zaprášené a špinavé od toho jak se bouraly futra a tak. Za to su ráda, fakt jo. Jenže je to tady všechno přestavěné, jinačí a jak kdybych ani nebyla doma. Můj řekne akorát "však si to dej kam ccheš" a tím to pro něho hasne. Jenže 3/4 věcí je buď moc navrchu nebo moc důle. A jako sorry ale natahovat ani zbytečně zohýbat se nehodlám. Jedna věc. Další je, že paní N-tchýni nejspíš vadilo, že to, co se používalo málo bylo prostě v krabici. OK, krabica byla na očích, ale tak nemusela to nutně vytahovat a dávat na oči, aby na to akorát sedal prach a tak. NAvíc je to křehké a když se podaří bude to tom. Proč to nemohla nechat v krabici a šupnout třeba do šuplíku, když jí to tak strašně vadilo.

Kaktus mám schválně na chodbě, aby byl přes zimu v temnu (mět sklep, půjde do sklepa). Dojedu a kaktus je na okně. Tím pádem bude chudák kaktusek zblblý a nebude vědět která bije. Obrazně řečeno. "Však si ho dej kam chceš". Šak jasné, každý druhý den ho možu dat někam jinam. však je to enom kvítko nepotřubuje nic stálého nebo tak. Takto sem šachovala s kaktusama před tím, co sem měla a nevydržely. A tento kaktus je dárek.Dneska sem hloedala prkénko a samozřejmě bylo co nejníž mohlo. Tak mě bolí celý spodek a paní N-tchýně jaksi nepomyslela na to, proč nejsu dva týdny doma. Hlavně že mě sama kdysi radila ať se na natahuju a kdesicosi že ublížím malé. A naráz kdybych si chtěla dat všchno kam chcu tak nemožu protože se buď budu natahovat nebo moc zohýbat a tím pádem mačkat břicho. Nebo si možu k tomu dřepnout ale když se nemám čeho chytit a vytáhnout tak mě to taky umí odrovnat. Prostě po fyzické stránce nejsu zrovna v poho a momntálně ani po psychické.

A celkově je to tu prostě jiné. Podle ní. Hlavně že mám tu možnost si to dat kam chcu. A co z toho. Mám byt v klidu. Jenže jak mám byt v klidu, když si to musím dat zas podle sebe. Jako jo, mohla bych na to teď kašlat, jenže to nejde. Nelíbí se mě tu. Nelíbí se mě ve vlastním baráku. Ikdyž je napsaný na mojého. Nemožu byt v klidu. Nemožu byt v kidu psychicky, tím pádem ani fyzicky a tím pádem velice rychle odpadnu.

A je to aj o něčem jiném. Blbý kalendář a my sme se kvuli tomu už 2x pohádali. Ani ne za 12 hodin. Protože velice v lisotpadu nebo kdy velice říkal jak by si měl pořídit deníček nebo něco ať može skloubit rodinu s hraním a prací a tak. A když teda koupíme kalendář, kam si može všechno zapisovat, tak ho nechce protože je zbytečný a mám si ho dat kam chcu. Stál sice enom asi 20kč ale zbytečně se kupoval.

Protože se rbal kvůli němu. Pro něho. Ale tak když on ho teda nechce a já si ho mám dat kam chcu tak može jít spálit. Stejně jak krabica od termosky, na kterou se teď bude buď prášit nebo někdy spadne a rozbije se. Mohla byt pěkně uložená v krabici ale ne, madam N-tchýni to vadilo.

Je mě jasné, že se mnou hází i hormony a tak. Koneckonců jakmile se v noci vzbudím, tak už nezaberu. Včera jsem byla od půl 3 hore, dneska asi od půl 4. Mám rozbolavělý celý spodek a je mě na nic. A eště musím řešit to, že se doma necítím jak doma. Nijak příjemně nic. A to dojede taťka a beztak i s ní a já se budu muset schopit a dělat že je všechno ok. A eště vyssvětlovat, proč je kaktus znovu na chodbě, proč jsou ubrousky na baru, kde sou víc po ruce než "nakonci" kuchyně kde sou mě uplně nahovno, protože než se k nim dostanu z obývaku musím obejít celou kuchyň. Jako proč? Naco? protože je díky tomu bar prázdnější? Abych vysvětlovala proč ta miska na dřezu není uprostřed ale pod kohoutkem, který kape a právě proto tam ta miska vlastně je. Čekám co nebudu moc najít. Ještě. Dokonce se včera divil, že chcu dat bundu, která je mě už jaksi malá do skříně na jeho půlku. JEHO půlku. Jako sorry, tak nějak sem si to sice rozdělili, ale když vidí, že na mojé půlce by se ta bunda vešla ztěží, tak to ho fakt zabije když bude viset u něho, na jeho p§lce?

Mám sto chutí se znova nastěhovat k našim. Ale nechcu aby to vyapdalo, že zdrhám. Že to nezvládám. Že su slabá.... Řvu tady od brzkého rána původně kvůli termosce a teď už prostě proto, že řvu. Že sme se znova pohádali kvůli pičovině. Že mu nejsu schopná vysvětlit o co de. Že mu to beztak ani nedojde. Ten vidí akorá to, že je uklizené. Což je fajn, jak říkám. Ale on už nevidí, že je to tu uplně jinak. Ani mu nedochází, že je to tu jinak. Dyť ani neví že se tu ukázalo něco, co tu přes rok nebylo. Ale hlavně, že já su protivná a štěkám po něm. Ale proč? Protože tady nejsu doma. A on to nevidí a nechce vidět a chápat a vůbec. Esi se to dneska nějak zvlášť nezmění, tak jedu zitra nazpátek. Nebudu se stresovat, když možu byt vklidu.

Ani jezdit za mnou nemusí. Stejně když dojel, tak byl na mojem notesu a hrál nějaké zombícké trapárny. Ale tak byli sme spolem. Byla to krásně strávená chvilka - dívat se jak hraje. Ale byli sme spolem. Je mě jasné, že je chlap a moje citové pochody nepochopí. Ale mohl by aspoň dělat že se snaží. Možná by bylo lepší, kdybych skončila v nemocnici. Tak je absolutní klid a nebude mě nutit se vracet dom, kde se mě stejné, jak sem zjistila, nelíbí. A teď eště abych s bála, že to řekne N-tchýni. Něco jako že nejsu ráda, že tu uklidila nebo tak něco. Su chvilku doma a už je mě špatně. Jak fyzicky tak psychicky. To přece není fér. Měla bych byt ráda doma a ne chtět co nejdřív vypadnůt.

Chyby překlepy a tak momentálně opravdu neřeším. Je mě blbě, su nevyspaná a eště to vypadá že su nejhorší já.