Komentář, na který odpovídáte
iva: Vlčice, já vím, že tě naseru, ale napsat ti to musím.
Nejsi jediná. Prožíváš úplně normální střet s realitou, jako spousta čerstvých maminek. Jen to dokážeš ventilovat. Dokážeš to říct nahlas a přemýšlet o tom. Což je pozitivní.
Hele, na každou z nás je toho moc, hlavně ze začátku. Chceme být perfektní mámy a to se vším všudy hned od začátku. Ale ono to nejde. Prostě proto, že jsme na sebe dobrovolně přijaly tu zodpovědnost a nechceme se z ní vyvlíknout.
Žes chtěla kluka a nestihla ses přeprogramovat není tvoje chyba. To se prostě stává. Zuzku miluješ, o tom není pochyb, jen jsi unavená, určitě hladová a nejspíš i málo piješ (myslím nealko 
)
Je úplně zbytečné, aby ses mrskala k větším výkonům. Mateřství není atletika. Mateřství je mateřství.
Prostě si s chladnou hlavou sesumíruj, co a proč se děje (máš pocit, že jsi na všechno sama, protože V je teď od rána do večera v práci, chtělas kluka, máš holku...) a krátkodobě se s tím smiř.
A pak si promluv V KLIDU s V a řekni mu to. S tím, že víš, že se děje něco, co nemůžeš úplně ovlivnit a že tě to mrzí. Nechtěj žádný řešení, to ti chlap na povel stejně nedá. Jen to prostě řekni. Tobě se uleví a on nebude tápat.
A pak si naplánuj jeden den či odpoledne, v týdnu či v měsíci, to je fuk, který strávíš sama. Bez Zuzaliny, bez V...
I kdyby to mělo znamenat, že se budeš procházet sama po vsi.
Potřebuješ aspoň chvilju bez pocitu "já musím". Pak se ti bude líp fungovat v modu "já chci".
A neboj, Zuzku miluješ. Kdyby ne, netrápila by ses 
PS: sorry za tu slohovku, ale plácala jsem se v tom podobně, tak tuším, jak ti je...