Tak sme včera strávili celý den u sestřenice. Má o dva měsíce staršího špunta, tak sme se šli konečně podívat. Původně sme chtěli jet na návštěvu 17.2., ale vzhledem k tomu, že se Zůza rozhodla 13. vylézt ven, tak to tak nějak padlo a pak pořádně nebylo kdy, tak se to konečně včera podařilo. No má 4 měsíce a je fakt obří. Panebože já si stěžuju, že chytnu po denním nošením Zuzky kýlu, ale fakt se těším, až ju budu nosit za takové dvě, tři kila
Vlastně sem se po sobotním depresivním stavu bála, že k němu budu cítit to samé, jak Zuzině. Ale necítila. Zuzku mám rači. Mohla bych ju mět ráda víc (pořád mám takový pocit), ale není mě jedno. Byť má sestřenka chlapečka. Dokonce včera byl čas si trochu promluvit s V, který by se měl naučit dělat podporu, ale tak snaha se cení. Když sem mu řekla, že bych ju chtěla mět víc ráda ale prostě to nejde, tak mě oznámil, že nechápe o co mě jde. Vždyť ju mám tak ráda, že už to víc ani nejde. To mě rozesmálo. Ale došla sem k rozhodnutí, že druhé mimčo už prostě nebudeme mět. Co když to bude kluk a budu ho mět rači jak Zuzku. Tak bude stačit, že bude žárlit na toho mladšího. Bylo by to tak. Já jsem taky žárlila a to mě bylo 7. Co kdybych otěhotněla a malá měl třeba 3 roky teprve. Prostě ten starší má žárlivější období. Takže druhé prostě rači ne. Holt bude muset mět chlapečka ona, ať mám aspoň vnoučka.
Ale na návštěvě byla zlatá. Pokecala bratránkovi, tetičkám, strýčkovi, jakoby babičce. Zjistila jsem, že je malá aktvnější a vnímavější, jak ten klučina. A to je o 2 měsíce mladší jak on. Přesně dva měsíce. On je 13. prosicne
No teď řeším trochu jiný problém. Jdeme asi tak před hodinou do obchodu. Nebo včera večer klasicky nebylo pečivo, tak sme si udělali procházku. Tak koupím rohlíky, byla tam jakási instantní čokoláda za asi 5 korun, tak sme zrovna dvě vzala, skusíme co to bude za zázrak. Když to bude dobré, tak tam měli velké balení za 20 tak pak vezmu to když tak. No dojdem dom, zaparkuju kočár, vracím se s klíčkama ke dveřím a u dveří na zdi pavouk. Nijak velký, ale pro mě už prostě jo. Tak tak teda rozdýchám ten nejvěčí šok a du pro voňavku, že ho s tím postříkám. Jenže ta potvora byla strašně rychlá a jak se pohl, tak sem se pohla taky ale opačným směrem. No a potom z té zdi spadl někam tam k botám. Takže máme momentálně v obyváku kočár a moje botasky. No místnost i tak není nejvěčí a teď tady ten kočárek - super. Už se začínám klidnit, ještě že malá spí (v tom kočárku), nebo jinak by to byl průser. Rozklepaná a mám udržet klid a mimino na rukách.... Jenom teda teď přemýšlím, jak půjdu na záchod, až budu muset jít. Přece jenom malá má trošku menší číslo plenek.
Je to krapet rozmazané, nebo se mrňata tak hýbala, že to ani foťák nezaostřil. Líp to prostě nešlo
Jinak vám děkuju za podporu v mých psychodepresivních stavech. Je fajn se čas od času ujistit, že je to normální a netrpím žádnou psychozou a podobnýma strašákama