Separační úzkost

 Četla jsem o tom, slyšela, ale teď, když se to dostalo až k nám domů, tak si rvu vlasy. Separační úzkost je fakt záhul. Kde jsou ty časy, když miminko plakalo, pochovala jsem ho, usnulo a byl klid. Teď nám to potvrdil i doktor. A u zuzanky je fakt silná. Je vyloženě učebniový příklad. Tatínka odmítá, vlastně chytá histeráky, i když ju posadím na zem s tím, že se budem hrát. Hned se cpe ke mě na klín, nejlíp na ruky. Je katastrofa ju přebalit, obléct, vzdálit se na krok... Mám ju klidně i hodinu, dvě na rukách. Ale z toho je schopná se třeba půl hodiny sama hrát, stačí, že jsem v dohledu. A pak to zase začne. Kolikrát nechce třeba ani chodit a to se ještě drží za ruku, takže musíme být s polem. Sedí na klíně, chce dolů, tak ju dám na zem a hend řev a zase ke mě na ruky.
Večer, po usnutí ju chytají noční děsy - pár dní zpátky nám měla spadnout z náručí. Ono je to takové, že to vypadá, že jsou děti vlastně vzhůru, ale nejsou. V tomto mě to připomíná náměsíčnost. Oči otevřené ale vlastně nevnímá. A pak buď usne, jak dudek nebo se probudí. Ale strašně se u toho prohýbá, kroutí... fakt nám měla několikrát spadnout. Je jak posedlá.
Vím, že s tím nic nenadělám. Že to přejde... za několik týdnů až měsíců, takže super. Vím, že to nemám zlehčovat, mizet jí a tak, že se to může ještě zhoršit, může mít nějaký blok, ale je to fakt pořádný záhul.
Nejhorší je, když ta její "mamkovská hodinka" dojde ve chvilce, kdy je třeba přiložit, jít pro dřevo a tak. To ju prostě musím nechat plakat. Jak mě je jí líto. Jak je líto mě samotné 
Starší generace tomu říkají "být rozmazlený" a prej ať si zvyká. Doktor říká - buďte rádi, všechno se vyvíjí, jak má. Já říkám - nenechte je plakat a "zvykat si"... na co vlastně? Mají si zvyknout, že když vás nejvíc potřebují, tak se na vás nemůžou spolehnout? Podle mě pak nevyroste samostatný jedinec. Jenom člověk, který ví, který si pamatuje, že když mu bylo nejůř, tak tady pro něho rodiče nebyly.

Ale máme na dvoře sněhuláka, má krásný župánek větší než ona a suprovní žabí osušku