Já už fakt nemůžu

 Já už fakt nemůžu. To děcko mě bere veškerou energii na cokoliv. Je šíleně živá a o to víc musí byt člověk ve střehu kde je a co dělá. Při jakékoliv práci musím pořád odbíhat, protože buď se jí rozapdne hračka, nebo spadne a ječí nebo potřebuje nutně odpovědět nejlíp celým složitým souvětím na to,co vidí v knížce. Buď padá nebo otravuje. Strašně mě fyzicky i psychicky vyčerpává a do toho ta šílená tíha zodpovědnosti. Já už fatk nemůžu. V baráku binec - zem není umytá snad měsíc, nádibí se umývá až dřez přeteče nebo dojdou hrnky s užičkama. Jasně, za ten bordel se stydím, ale nemám sílu cokoliv udělat. S ní vůbec ne a když už spí, tak kolikrát celé dvě, tři hodiny jenom sedím a čumím do blba. Nejsem schopná ani ten film vnímat kolikrát. Kdyby na den vypadla, tak vyšůruju barák, přečtu knížku, podívám se na film a ještě si stihnu pospat. Ale jenom to vědomí, že je to děcko tady mě vyčerpává. I když je s tatínkem třeba na dvoře tak nejsem schopná se k tomu nádobí dokopat, protože prostě vím že je tady. Nevím, jak jinak to vysvětlit, ale tak to prostě je. Můj je věčně pryč a i když je doma, tak to obvykle je, jak kdyby doma nebyl. JAsně, musí se dělat i na baráku, to chápu, jinak nebude udělané nikdy nic. Ale přece jenom - on sedí na Pc, má chvílu pro sebe. A během té chvíle j á děcko 3x nakrmím, 4x přebalím, 100x utiším, a milionkrát odpovím na cokoliv. 2x uložím ke spánku, v noci 1 - 4x vstávám a ještě musím nějakým způsobem udržet domácnost. Pak se (možná) diví, že když není doma, tak s malou pořád někde cárám, ale já byt s ní sama, tak se opravdu zblázním. Aspoň ty víkendy chcu kus té zodpovědnosti hodit na někoho jiného. Pak se (určitě) diví, že nemám večer energii a už vůbec ne chuť se věnovat ještě jemu, jako chlapovi. Dy't (upřímně) nemám chuť se věnovat ani sobě, jako babě. Včera jsme měli večer u piva řeč na toto téma, tak snad to přinese nějaké ovoce. Alespoň malou zelenou jahodu, ale prostě něco. Chápu, že se celý týden taky nezastaví, ale pořád má pro sebe víc času jak já. I o víkendu, když se nic neděje, tak si během dne může prakticky kdykoliv zajít na Pc buď hrát hry (což chápu, taky se odreaguju u her), najít si cokoliv na auto, barák, maily... jenže já toto musím všechno vcucnout do asi 4hod denně. Strašně ráda bych mu v pátek, jak dojde z práce nechala malou a vrátila se v nedělu, až bude spat. Fakt mám poslední dobou velké nutkání to udělat. ZAčínám cítit, že je toho na mě moc. Myslím si, že ten (ne)úklid je jenom důsledkem toho snad psychického vyčerpání. Když malá usíná, tak si obvykle vykládá - už jenom to měl leze na nervy a ví, žes e nic neděje. Jenom co usne, už se děsím toho, až se vzbudí. Dřív stačilo něco jí pusit, ona sledovala pohádky abyl klid. I dvě hodiny - ano vím, ničím jí oči, jsem strašná matka... teď není ani toto v kidu, protože než naberu jídlo, malá už v té stoličce stojí. Stejně musím být pořád ve střehu. Zas nemusí nutně padat z metru na hlavu a ještě se u toho polámat. Já už fakt nevbím co dělat. Jak se dat do pořádku, jak to trošku stabilizovat. Po boku toho děcka. Cítím, že to jde z kopce, že snad všechno vzdávám a sní jenom přežívám. Vím, že to není hračka a nejde vypnout, kdžy mě přestane bavit, ale mě fakt přestává bavit. Už to nechcu, chcu vrátit čas. Nechcu tady žádné děcko. Zuzanku miluju a nikdy bych jí neublížila ale opravdu bych ju nejrači někomu dala. Aspoň na rok až tři, pět.. těším se, až bude mět 18 a půjde z domu.

Za chyby se omlouvám, ale nechce se mě to číst, muselo to prostě ven.