4. díl

5. leden 2015 | 13.44 |
› 

Sach zalapala po dechu. Z překvapení, které zapříčil učitel, se jí zatmnělo před očima. Tak tak ovládla své instinkty a nezačala nesouhlasně vrčet. Když se uklidnila, její nový spolužák si to už mířil na jedinou volnou židli ve třídě. K Sach. Ani nezaregistrovala, jak se vlastně jemnuje. Ne, že by na tom záleželo, ale bude fajn znát jméno toho, koho v nejbližší době pokouše. "Ahoj." pozdravil klidným hlasem. Sach těkala očima po třídě, jen aby se mu nezadívala do očí. "Ehm. Ahoj." vykoktala zpěšně Sach. Se vší slušností mu odsunula židli vedle sebe. Spolužák se usmál a začal si dělat na lavici chaos vhodný k učení. Vytáhl z batohu učebnici, sešit, plno různých propisek... V tom si Sach všimla, že má zašitý krk. Nejspíš na jeho zranění civěla víc, než je dobré. Kluk si toho všiml. Sach rychle ztočila oči k tabuli. "Promiň." zamumlala. Kluk se zazubil. "To nic. Pořád někde pobíhám, někdy to nevyjde." Sach zpozorněla. "Vážně? Co nevyšlo tentokrát?" snažila se ptát, jako by se bavili jen o počasí. Ve skutečnosti to právě teď v Sach vřelo. Usmál se. Bože, měl by se přestat usmívat. Jeho úsměv je stejně tak krásný, jako jeho oči nebo ta krásná sladká vůně. "Znáš ten kostelík za městem v lesích?" zeptal se tajemně. Sach přikývla. "Tak tam jsem byl. Je tam hezky, ale můžeš tam přijít rychle k úrazu. Plno, hřebíků, skla a tak." Sach chtěla něco odpovědět, ale upřený pohled jejich učitele jí to vysloveně zakazoval. Tak se jenom usmála.

Po škole se rozhodla prozkoumat les. Ten kostelík nezná. Kývla, aby zjisitla, co se mu stalo, ale vlastně vůbec netušila, že se v lese nějaký kostelík ukrývá. Když byla dost daleko od cesty, přeměnila se. Vlčice, celá nadšená, že je zase na čtyřech, natáhla tak známé pachy. Samou radostí poskočila a vydala se k nejbližší hranici jejich teritoria. Své vlastní území zná dobře a nikdy nic neviděla. Takže onen kostelík musí být někde dál. Když se ocitla na hranici svého teritoria, pozorně natáhla pachy za hranicí. Zdá se, že tuto část lesa nikdo nevlastní. Má volno, může v klidu vstoupit do neznámého prostředí. Chvilku zaujata neznámy pachy šmejdila s čumákem u země. Připadala si jako malý psík na konci vodítka. Také tak nedočkavá prozkoumat co nejrychleji nové území. V tom ucítila zápach plísně a zatuchlosti. To musí být ono! Rozběhla se za pachem. Za chvilku stála před krásnou polorozpadlou stavbou gotické katedrály. Ujisitla se, že ji nikdo nevidí a proměnila se zpátky na člověka. Sach nedokázala víc žasnout. Co by tady uprosřed lesů dělalo něco tak skvostného? A kdo by to tady kdy stavěl? A proč tomu ten kluk řekl kostelík, to už nechápe vůbec.

Po troše snažení se konečně dostala dovnitř. Sach tajila dech v každé možné chvilce. Něco tak úžasného ještě neviděla. Z venku vypadala menší. Ale tady uvnitř je obrovská. Rozhodla se to tady prozkoumat. Oltář s mramoru ji doslova vyzýval na souboj. Na souboj ve stáří. Musí to tady být starší, než celá její smečka. Zašla se podívat do zakristie. Vypadala spíš, jako knihovna. Plno starých kůží potažených knih. Ze zvědavosti jednu otevřela. Když její zrak spočinul na obrázku, který na ni z knihy vykukoval, rychle knihu odhodila. Nezavřela se ale. Obrázek pořád volal na Sach. Nutil ji dívat se. Bylo to děsivé. Kdo mohl něco takového nakreslit? Zničeho nic si uvědomila, že podobné obrázky tady už viděla. Jenom jim nedávala tolik pozornosti. Vyšla ze zakristie a postavila se před oltář. Zvedla hlavu a pozorně si prohlédla mozaiky v oknech. Sach naběhla husí kůže na každém kousíčku jejího těla. "To není možný." zašeptala. "Úžasný, že jo?" ozval se za ní známý hlas.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře