Wolfgirl | 5. díl

Sach se prudce otočila. Stál za ní její nový spolužák. "Ty.. jak... proč... kdo..." začala koktat. Zasmál se. "Tim. Ze školy?" Sach se zasmála. "Jo jasně, Tim." Jak dlouho tady kruci je? "Co tady děláš?" zaútočila na něj. Tim zvedla v obraně ruce. "Byl jsem zvědavý stejně, jako ty." Se vší vůlí se ovládala. "Zvědavý? Já že to tu znáš." řekla výtězným hlasem. Tom pokrčil rameny. "Vlastně ne. Ale četl jsem, že by tady podle legendy mělo něco být. Tak jsem se zeptal. A když už o tom ví místní, tak to musí být pravda. Znáš i tu legendu?" Sach se ohlédla k zákristii. "Legendu?" Tom přikývl. Prý tady měli být kdysi dávno zvláštní lidé." Sach zpozorněla. "Jak zvláštní?" Tom přešel k jedné z lavic a pobídl Sach, aby si přisedla. Neochotně si sedala vedle kluka, kterého včera pokousala, ale zajímalo ji, co ví. Tim se usmál jejíj ostýchavosti. Kdyby jen věděl. Sach si nemohla pomoc. Byla jeho osobou úplně okouzlená. Jeho úžasný úsměv, oříškové oči a sladká vanilková vůně. To všechno v ní vzbuzovalo vášeň, instinkty, hlad. Zhluboka se nadechla aby tyto pocity zahnala.

"Za dávných časů," zpustil Tim "kdy lidé uctívali bohy, tady žili lidé, podobní nám. Ale byli jinačí. Zvláštní. Měli úžasné schopnosti splynout s přírodou, jako nikdo jiný. Zvláštní spojení měli se zvířaty. Hlavně s těmi divokýmí, jako jsou vlci, lišky, pumy, medvědi. Ale když lidé přišli na to, že mezi nimi opravdu žijí, začali na ně pořádat hony. Zabíjeli je po tisících. Skoro nikdo nepřežil. Až na jednu smečku vlčích lidí." Tim se odmlčel, pak pokračoval. "Tito vlčí lidé byli podle legendy nejrozšířenější ze všech. Rozhodli se, že se ukryjí v lesích, kde je nikdo nenajde. Ale i tam je našli lidé. Byli jiní, než ty, které znali. Tito lidé jim nechtěli nijak ublížit. Místo toho se rozhodli je ochraňovat. Pořád je považovali za bohy. Dali by za ně svůj život, kdyby museli. Tito lidé se rozhodli na počest svých bohů postavit chrám, kde je uctívali. Říkalo se jim Sirapové. Ale jeden ze Sirapů se kdysi rozhodl, že zoopírové, jak se vlčím lidem začalo říkat, jsou nebezpeční, protože ke svému životu potřebují i krev. Lidskou krev. A většinu ze svých lidí přesvědčil, že zoopírové jsou nebezpeční. Ztrhla se bitva mezi Sirapy a zoopíry. Bitva, ze které vzešlo nové nepřátelství. Zoopírové se rozhodli dál nedůvěřovat Sirapům ani jiným lidem. Ze svého území je vyhnali a Sirapové se museli odstěhovat daleko od těchto končin. Zoopírové už dál nenavštěvovali tuto nádhernou katedrálu." Tim se rozhlédl do kola. "Ale než se tak stalo, někde v této stavbě pochovali své blízké, které při tom krvavém boji přišli o život. Pohřbili lidi svého druhu ale také pár ze Sirapů. Pár z těch, kteří v boji stáli při nich."

Sach nebyla ještě dlouho po té, co Tim dovyprávěl schopná promluvit. Když k tomu nabila odvahy, zeptala se. "A tebe to zajímá proč? Jsi vykradač hrobek nebo tak něco?" snažila se vtipkovat, aby ze sebe shodila ty tíživé pocity. Tim zavrtěl hlavou. "V té hrobce mám své vzdálené příbuzné." Sach zamrazilo. "Ale nebudeš tady teď výt na měsíc nebo tak něco že ne?" zeptala se opatrně. Tim se zasmál. "Mám mezi nimi trochu víc vzdálené příbuzné. Totiž, zoopíři žijí podstatně déle, než obyčejní lidé. Jestli by tady dnes nějaký zoopír ještě žil, tak by mezi nimi našel své prarodiče. A když už tam budu, chci se jim poklonit." Sach začal stoupat adrenalin v žilách. Už chtěla odejít, ale ještě jednu věc potřebovala vědět. "Takže, jsi Sirap. A chceš vidět své dávno zesnulé předky. Lidi, kterých zabili nějaké příšery, kterým se zrovna pokloníš, jo?" Tim rychle vrtěl hlavou. "Nebyli to žádné příšery. Jenom se bránili. Oni přeci nemohli za to, že jeden z mých předků udělal, co udělal. V naší rodině se zoopíři stále uznávají." Sach se rozšířili panenky. Tim si toho ani nevšiml a pokračoval ve své obhajobě. "Zoopíři byli hodní lidé. Museli pít lidskou krev a byli někdy nuceni zabít, ale nikdy neublížili člověku víc, než bylo třeba. Když už zabíjeli, tak zvířata. A to přece děláme i my. Pro ně byla srna stejná, jako pro nás kus prasete, nebo slepice." Tim se Sach podíval do očí. "Naši mě mají za cvoka, ale věřím, že zoopírové ještě pořád žijí. Chtěl bych někdy nějakého zoopíra potkat a omluvit se mu za Timura."