Právě mě ruply nervy

Táhne se to snad už dva týdny. Naša rozumná, hodná, šikovná Zuzanka někam zmizela a místo ní tu je nesnesitelné, ořvané, vztekající se děcko. Vážně dva týdny sem se držela. Nekřičela sem po ní, nebyla ju, když chytla histerák - ono v jejím případě je nejlepší se s ní pořád bavit stejně, jak s miminem, když řve. Prostě v klidu, jakoby neřvla a byla při smyslech. Když bylo potřeba ju někam dopravit, tak jednoduše odnést, odtáhnout... prostě bez emocí. Dva týdny jsem nějakým zázrakem byla naprosto v klidu. Přecházela jsem její histeráky kvůli kapesníku, který hodila do koše a už ho tím pádem neomhla mít a jiný, byť stejný nechtěla. Přecházela jsem její naschvály typu - někam se chystáme, ztížím jí to, možná vysypu kostky. A během úklidu ješě X dalších věcí. Celé dva týdny jsem měl trpělivost jí vysvětlovat, že se s autem neháže, do knížek se nemaluje, byť tyto poznatky měla už krásně zažité a do knížky ju valstně ani nikdy nenapadlo čmárat. Teď se chová, jak kdyby vyrůstla mimo civilizaci, háže se vším, čmárá všude, dělá binec jenom abych se nenudila... to ostaně dělala dicky, ale ne takto. Teď je to prostě jiné. A celé dva týdny jsem byla relativně v klidu. I když před pár dny mě už ujela ruka, uznávám. Nicméně kámošky obdivovaly můj klid s tím, že oni by už děcka seřezaly - a to nejsou žádné "ohýbej proutek..." typy.

Ale dneska už můj mega velký džbán přetekl. Konečně. Klasicky měla už několikátý tyjátr tohoto dne kvůli věcem, které si obvykle nechá uplně v pohodě vysvětlit, ještě můj "nápad" uvítá. Přeskakovat mě začalo v momentě, kdy nám po baráku řvalo hrací autíčko asi půlhodiny v kuse, pořád tu stejnou melodii. Mohla jsem si vybrat, jestli se zbláznit z melodie, nebo ze řvu, když to auto vypnu a seberu. Vybrala jsem si možnost číslo dvě. Následoval zhruba stejně dlouhý řev. A to s tím autem ještě stihla hodit. Jenom jsem seděla na zemi vedle a ní a smála se, jak pominutá... vážně. Po půlhodině se uklidnila, ještě jsem si v klidu pohrály, v klidu se nechala přesléct do pyžama (což včera to byl zážitek sám o sobě) a nastal čas jít pomalu do hajan. Před spaním ještě zařádíme (když pominu včerejšek), přečtem pohádku a jde chrnět. A teď k osudnému problému. Mezi postýlkou a postelí má fuk, kterým jí propadá cumel. Pak ho v noci lovíte. Tak jsem si řekla, že jí tam dám deku, aby prostě nepadal. No a to byl ten problém. Snažila jsem se jí hory-doly vysvětlit, proč to tam má mět. Mezitím jí ten cumel spadnul a já vysvětloval na novo. Nakonec jsem to vzdala. Sešvihala jsem ji dekou, začala jí nadávat... a ne jenom do spratků, což mě v konečném důsledku mrzelo protože říct dvouletému děckovi že je cituju: "fakt uplné blbá kravka" asi není nejlepší pro psychiku nikoho. Začala jsem po ní ječet, do toho bulet.. madam spratek se akorát smála, byť měla taky nakrajíčku. V tomto afektu jsem jí akorát zapla světýlko a pustila harfičku, díky které usne - mimochdem taky to má melodii na zlbáznění. Oznámila jsem jí, že ju nechcu ani slyšet, zavřela dveře a začala brečet naplno. Místo v 7hodin, šla spat už o půl7.

Jsem už akorát tak zralaá na lexaurin s vodkou a do toho krabičku cigaret... jenže jestli je u vás momentálně taky takový vichr, tak bych se ještě víc nasrala, že mě nejde zapálit si. Jako mrzí mě, jak jsem po ní vyjela. Před spaním a vůbec. Ale kdo to má kurva vydržet?

Žádné "Zvládla Ivka, zvládnu já", což je moje osobní mantra. Nemůže to fungovat. Ona má totiž děti, kdežto já... nevím... monstrum, které mě chce zničit..?

Zitra bysme měli jet na karneval. Velice silně uvažuju o tom, že se nikam nejde. A to nemluvím o sobotní oslavě a čtvrteční předoslavě, co Zuza bude mět. Aby mě do té doby neodvezli. Do blázince nebo do cely...