Bunny bude mít nový domov

Baneček msí pryč. Pokaždé, když si to uvědomím, brečím, ale nejde to. Už když jsme si ho pořídili, Zuzce se zhoršil ekzém na rukách. Začala víc soplit. Poslední dobou víc pokašlává. Jsem astmatik a malá má náběh na průdušky. Bylo nezodpovědné si ho pořizovat. Nezodpovědné jak vůči Zuzce, tak vůči tomu ušákovi. A teď ho musím dat pryč. Je to strašně těžké se s tím smířit, vážně hodně těžké rozhodnutí, ale Zuzka je prostě jaksi důležitější. Jenže když já nechcu. Chcu ho mět pořád tady.

Našla sem mu novou rodinu až u Pelhřimova, nějaké skoro 3hodiny cesty, ale mají zkušenosti, dokonce zahradu. Věřím, že tam se bude mít fakt dobře, mám z té rodiny dobrý pocit. Sice e ozvali ještě jedni blíž, kteří by si pro něho i přijeli klidně dnes, ale chce to pro svoji dceru. A Baneček není zorvna mazlící typ. Nemuselo by to dělat dobrotu. V Pelhřimově se bude mět určitě dobře. Jediné, co za něho chcu je, aby se čas od času ozvali, jak se u nich má. Nic víc. Sice ho tam povezeme až v nedělu, takže moje trápení se tak nějak prodlouží, ale cítím, že je to správné rozhodnutí dat ho tam. Nechcu. Vážně ne, ale musím.

Měla sem si tenkrát pořídit psa místo děcka. Nemusela bych teď nikoho odvážet, nikoho se vzdávat. Když já bych si ho tak chtěla nechat. A nejde to. Jak mám Zůzi v klidu vysvětlit že ho vezem pryč? Jí je to asi v podstatě jedno, ale jak jí to mám říct aniž bych u toho řvala, když řvu i teď? A přitom dělat, že je to vlastně strašně super? Chcu si ho nechat, nechcu ho dávat pryč. Je to sobecké, ale snad ještě cuknu do neděle. Ikdyž vím že nesmím. Kvuli zuzaně. Když to je tak těžké.