Wolfgirl | A je to tady...

Ale pěkně od začátku... Už nějakou dobu s V řešíme bydlení. Rozhodli jsme se náš vztah jaksi přesunout na vyšší level. A tak jsem řešili jestli byt nebo dům, jestli město nebo vesnici, jestli to a nebo ono... Když už jsme se shodli na těchto věcech, nastala otázka hypotéky a dalších děsivých věcech. A tak se stalo, že postupně všechno přešlo z plánování na papír do reality. Začalo se hledat. A pořád řešit kdeco...

Dneska jsme měla další dvě prohlídky. První byla na vilu (alespoň podle fotek), prostě luxus barák, 4 pokoje, solární ohřev, krb... bla bla bla. To celé za přijatelnou cenu. Přijdeme tam, zjistíme, že by jsme do toho museli ještě hoooooodně vrazit, aby vypadla, jak na těch fotkách. Takže nic. S tím druhým domkem jsme šli na prohlídku jen z principu, protože už na netu vypadal v děsném stavu. Ale byl levnější tak jsme si řekli, že si ho třeba doděláme nebo tak. No, na první pohled jsme to vzdali, ale když jsme vešli dovnitř, hned jsme změnili názor. Tady zase platí to straré dobré "jednou měř, dvakrát řež". Pokoje jsou sice průchozí a dvůr není největší, ale je to hezký. Hezká kuchyň - holt budu muset začít vařit :-( Majitel nám tam chce nechat prakticky všechno kromě ledničky a pračky. Je tam gauč, křeslo, linka atd atd... postele máme slíbené, lednička by také byla, ještě někde sehnat pračku. Babička se musela stěhovat do domova a její pračku by mě i dala, ale otec ji potřebuje víc, protože ta jejich je už stará. A to je přece jasné, že vyměnit novou za starou je důležitější, než nechat pračku valstní dceři, která pračku nemá vůbec.... O tom jaký otec vlastně ani není otec jindy.

Ale zpátky k domečku. Makléř, mimochodem strašně sympatický chlap, všechno vysvětlil a tak, oznámil nám, že mají nějakou jejich realitní poradkyni pro hypotéky (či co) a tak mě má baba volat - prej možná ještě o víkendu - aby nám poradila. Prej to umí trošičku popohnat a pomůže nám s papírováním. To by bylo super. Jenom mě mrzí ta pračka. Nedoufám v to, že nám ji otec nechá. Ale jak jsem řekla - jindy. Dobrý na tom je, že lednička bude. Takže máme tak nějak o starost míň.

No. Tak teď abych se začala chovat dospěle. Raní nebo noční - navařené bude muset být. Budu se muset starat o domácnost, o chlapa... Lidi, ne že bych doma nepomáhala, neuměla oprat a tak, ale tohle bude jiné. Do toho splácet hypotéku, naučit se jak vyjít s někým, koho vídáte max párkrát do týdne. Vždyť teď se budeme vídat denně, polezeme si na nervy, budeme se chtít zabít.... A pak - já a vařit? Fajn uvařím, abych neumřela hlady a V zatím chutnalo, když jsem něco udělala ale přece, tohle prostě bude jiné!!! Když mě to tak dochází, jaký krůček (pokud nám uznají tu hypotéku) je od toho, abych udělala obrovský skok v mém životě... Už to nebude takové, že mě bude mizerně a vykecám se mamince, která mě vždycky doma čekala. Teď už budu mít "jenom" V a sebe. Budu se muset o sebe postarat, ať se děje co chce. Budeme se "dělit" o naše peníze, i když máme jasno jak - co kdo bude platit, ale ještě jednou - bude všechno uuuuuuplně jinak!! A i když jsem strašně ráda, že budeme s V bydlet spolu, tak se vlastně šíleně bojím. Co když to nezvládnu, co když se něco posere a my nebudeme schopni splácet, co když se omrzíme a přestanu ho mět ráda....

Jo, já vím. Kdybych se neměla bát, tak by to bylo špatně. Asi. Si myslím. Ale...