Vzpověď

10. květen 2015 | 17.42 |

Upozorňuji všechny, kdo tento článek číst planují - bude hoooodně moc osobní. Ale tak jak tak, už to musí ven. Prý pomáhá, když se člověk vykecá. Prý je to někdy lepší, když je posluchač (nebo v tomto případě čtenář) cizí osůbka. A prej, když se člověk dozví, co všechno se může stát, dá si pozor, aby se to nestalo právě jemu. A tak tento článek berte jako moji vzpověď, jako něco, s čím se jednoduše poztěžuji a budu žít dál, jako radu pro vás, jako cokoliv.... Hlavně mě prosím neodsuzujte, vy kteří nejste na důvěrné články stavěni, a předem upozorňuji děti a dítka, kterým nebylo ještě 18 let, že tento článek nemusí působit zrovna morálně a výchovně pro slovíčka, která se můžou (ale i nemusí) objevit...


Ještě jsem ani nevylezla ze školy, a už jsem stihla poznat, co znamená mít chlapa hajzla. V tom snad nejhorším slova smyslu. Místo aby mi stál po boku, stál mi za krkem. A nejhorší na tom všem je, že jsem to zjistila až bylo málem pozdě.

Už když jsme se viděli poprvé, mě můj instinkt varoval. Strašně silně mě cosi říkalo, ať si s ním nic nezačínám, ať uteču, jak nejdál to jde... Ale proč bych měla poslouchat svůj šestý smysl. Vždycky říkám, že příště poslechnu, ale ještě se tak nestalo... Ale tenkrát se to stát mělo. Ušetřila bych si skoro rok a půl trápení. Byla jsem na konci třeťáku a sama. Chtěla jsem chlapa za každou cenu. A to byl nejspíš ten problém. Tenkrát jsem narazila na něj. Říkejme mu třeba klasicky Pepa. A onen Pepa měl v sobě něco, díky čemu bylo prakticky nemožné říct NE. A tak jsem s ním šla na ples jeho třídy. Znáte to - školáci končí a tak se jde pleosvat... Na plese se mi vlastně vůbec nevěnoval, ale to mi jaksi nebránilo jít s ním na ubytovnu, která byla zajištěna, i když jsem mohla přespat u babi, která bydlela o dost blíž. Ale proč, když jsem mohla jít s ním. Do teď nechápu, jak jsem mohla být tak pitomá, ale vůbec mě nepřipadalo blbé, roztáhnout mu nohy, jen co jsme se zamkli v pokoji. Do teď se za to proklínám a také stydím, protože to bylo to, co mě k němu upoutalo na dalších X měsíců. Bohužel. A tak jsem se po týdnu vyspala s tím nejhorším chlapem, jakého jsem potkala.

Náš vztah byl o tom, že jsem dělala to, co chtěl a hodně dlouho mi vůbec nepřišlo, že je něco špatně. Další bohužel. A když jsem navrhla, že mezitím, co si půjde po škole vsadit, já můžu zatím dojít v klidu domů a pojíst, byl pomalu oheň na střeše. Přitom by to ušetřilo čas jak mě, tak jemu. Protože já jsem končila dřív, takže jsem na něj asi 20 minut čekala. Mezitím jsem mohla přijít domů a poobědvat. Protože když si vsadil na zápas, stejně jsem šla domů a on na mě čekal před domem... Takže by to ušetřilo čas, jak jsem říkala. Ale ne, tento nápad se mu nelíbil a já byla tak slabá (nebo blbá?), že jsem si prostě řekla "tak nic no".

To nejhorší, co snad mohlo v tomto dost divném vztahu být, byli jeho baby. Čtete dobře. Ne jedna baba... Vím o třech a to se vsadím, že to nebylo všechno. A ty tři baby, o kterých vím, se nacházeli doslova po celé republice. A já si bláhově myslela, že když mu roztáhnu nohy pokaždé, když bude chtít, tak si ho získám a jemu dojde, že není třeba mít dalších tisíc ženských. Další důkaz toho, jak jsem byla blbá. Prostě jsem byla jednou z mnoha. A pořád mi nedělalo problém dát mu kdykoliv si o to řekl.

Vastně jsem ani neměla moc na výběr. Když to chtěl, tak si to prostě vzal. A když jsem řekla, že nechci, tak udělal jednoduchou, ale přesto hnusnou věc. Jednoduše mi tam sáhl. A ten, kdo už tyto věci zažil, moc dobře ví, že tělo si dělá co chce, nezávisle na tom, co vlastně chcete vy. Takže je logické, že i když jsem to nechtěla, on bral jako důkaz to, že jsem zvlhla. A vysvětlujte někomu takovému, že fyzický a psychický chtíč je něco naprosto jiného (vždyť i znásilněné můžou proti své vůli dosáhnout orgasmu..!). A když jsem se bránila i tak, stejně nakonec dosáhl svého. Technicky vzato mě také znásilnil, protože mě vlastně donutil. Pak jsem to jaksi přestala řešit.

Jenže jsem musela dělat, jak moc se mi to líbí. Nevím, jestli se za každou cenu chtěl hrát na gentlemana, nebo měl jakousi úchylku, ale dokud jsem se neudělala já, neudělal se ani on. Takže nešlo jen tak ležet a sem tam zavzdychat. Velice rychle jsem se naučila předstírat. Naštěstí pro mě byl tak blbý, že vlastně ani nepoznal, kdy to hraju a kdy ne. I když pak jsem to hrála pokaždé. Jiné východisko nebylo. Kdybych se "neudělala" byl by schopný propíchat celou noc a čekat. Takže jsem se "udělala" velice rychle. On si myslel, jaký není borec a já si říkala, že mám na pár hodin klid. Doslova na pár hodin.

Člověk by se měl na svůj protějšek těšit. Ale já jsem se těšila, až vypadne. A když jsme se měli vidět, byla jsem celá norvozní, vůbec jsem s ním nechtěla být. A když jsem někdy měla náladu, že chci být sama (protože jsem víc samotář, než společenský typ), tak mi ještě vyčítal, že mám někoho jiného. Byl šíleně žárlivý. Ať už jsem pozdravila spolužáka, syna známého rodičů nebo od pohledu mladšího klučinu, vždycky následovala otázka - cituji: "S tím jsi také šukala?" Jaké TAKÉ, doprdele??! Ale člověk vlastně ani nemá sílu se dohadovat. Přestane vás to bavit. A když mu jen tak z trucu řeknete, ža ano.... není to dobrý nápad, věřte tomu. Pak to bolí.

A ještě pořád jsem byla blbá. Snesla jsem modřiny na rukou s tím, že si za to vlastně můžu sama. Vždyť jsem ho přeci vyprovokovala, no ne? Ostatně, když byl schopný vytáhnout katanu na svoji matku jenom proto, že mu zákazala, abych u nich přespala, proč by si nepraštil do holky, když si myslí, že s někým TAKÉ spala že jo... Jednou, jsme se doma pohádali. Ani už nevím proč. Asi nějaká blbost. Psala jsem mu, jak je mi mizerně a čekala jsem, že napíše něco v tom smyslu, jak to bude dobré... Ale on napsal "přijeď ke mě". A tak jsem prakticky zdrhla z domu. Nechtěla jsem jet, ale když to napsal, tak jsem prostě šla. Myslela jsem, že mě obejme, uchlácholí... a co udělal? Ošukal mě a tečka. Konec. Nic víc.

Mám šílený strach z pavouků - to už možná víte. Dělal všechno proto, abych se bála. Využíval mého strachu. Bavil se nad tím. A když jsem se mu postavila, zase mě to jenom bolelo... Takže jsem se kromě předstírání orgasmů naučila také předstírat, i když jsem na pokraji paniky, protože se vedle mě vyvaluje pavouk. To bylo asi to nejtěžší. A kéžby využíval jen strachu z pavouků... Mám psa. A jednou mi velice důrazně řekl, že jak ho zklamu (jinak řečeno - nepodřídím se mu), tak že mu něco udělá. Když jsem pak viděla fotku, jak hrdě stojí u psa, který je oběšený na stromě, vůbec jsem nepochybovala, že by tomu mému chlupáči mohl ublížit. A tak jsem se mu podřizovala ještě víc.

Asi po roce jsem si už velice dobře uvědomovala, jak se mnou mává. Jak mě ponižuje, dělá si ze mě akorát tak nádobu kam se může vystříkat a fackovacího panáka, když se mu něco nedaří. A věřte, že to už jsem odejít opravdu chtěla. Chtěla jsem za sebou spálit mosty a klidně i s ním na jednom z těch mostů. A také jsem se o to pokusila. Několikrát. Jenže to jsem netušila jak strašně těžké bude mu neodepisovat, nezvedat telefony... Vydržela jsem to pár dní a pak jsem mu sama napsala s omluvou a pomalu jsem se plazila po kolenou zpět. Vždycky jsem se totiž bála, že jednoho krásněho dne přijdu domů a můj pes tam nebude. Nebo ještě hůř - bude ale viset na stromě.

Po půl roce snahy odejít se mi naskytla jedna úžasná příležitost. Ozval se můj kamarád a shodou okolností i bývalý kluk, i když jako bývalého ho už dávno neberu. Moc dobře viděl, že tohle prostě nejsem já. A vlastně ani nevím jak, ale díky němu jsem se toho hajzla zvládla zbavit. Ještě pořád se bojím, že se jednou vrátím a můj pes tam nebude. I když už je to nějaký ten rok, tak se mi čas od času vrátí do myšlenek, vkrade se mi do snů. A já se bojím. Pořád se bojím, že na něj někde narazím. A vím, že jsem pořád tak slabá, že mu zase neodolám. Opustím svého V jenom proto, aby on mu nic neudělal, aby neudělal nic mému psovi, aby neudělal nic mě. A moc dobře vím, že MĚ něco udělá. Protože jsem od něj odešla, přestala komunikovat - zrušila jsem slavný facebook, změnila si mail i telefon... dokonce i adresu (stěhovali jsme se). Ale i tak na něj můžu někde narazit.

Strašně dlouho jsem pak nevěřila klukům. Nechtěla jsem se na nikoho vázat, ani nic podobného. Bála jsem se, že to bude zase takové. Jednou jsem se pohádala s kamarádem. S tím, díky kterému jsem se ho zvládla zbavit. On by holce nikdy neublížil, ale když praštil pěstí do skříně, tak jsem musela ne zblednout, ale přímo zezelenat. Podle toho, jak se zarazil a začal se omouvat. To, že bych se zalekla - to nejsem já. Obvykle bych si do něj ještě strčila ale tenkrát jsem ztuhla na místě a jenom jsem doufala, že až mě praští (i když jak jsem řekla, on takový není a vím to) nebude to moc bolet. Tak moc může člověka zničit "láska". Když nad tím tak přemýšlím, o tomto V ani neví. Myslím, že tuší, proč se ujišťuji, že to nikdy neudělá, že mě nezbije, ale neřekla jsem mu jaké peklo jsem zažila. Možná, že jednou na to příjde řeč, ale vlastně doufám, že o tom nebudu muset mluvit. Ne s ním. Nechci, aby věděl, že mě můj bývalý měl jenom na to, aby mě psychicky týral, bil a nutil si na mě sex... Tohle by neměl vědět. To prostě nesmí vědět. Vsadím se, že i vy mě máte za blbou holku, která si se sebou nechá dělat co chce a pak si jenom ztěžuje. Jenže vás vlastně neznám. Když přijdu o vás, jako čtenáře, tak to přežuju. Ale když přijdu o V...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře