Asi tušíte, kde v Polsku byla cílová zastávka. Ale než se rozepíšu o tomto, chtěla bych vás všechny upozornit, že i když jsem jsem opravdu dlouho nic nepsala, byla jsem tady... Pročítala jsem články, (skoro)nkaždý den kukla, co je nového. Ale přiznávám se, že na psaní jsem nějak neměla čas. Ani chuť. Je nehorázné vedro, jak asi víte a to je to nejhorší, co může být. Ale zpět k Polsku.
Ségra za mnou přišla, že našla levný zájezd do Osvětimi a že by se tam chtěla podívat, jestli pojedu s ní. No bodejď bych nechtěla. Snažím se tam dostat od deváté třídy, co jsem měli ve škole besedu s paní, která Osvětim přežila. A tak jsme objednali zájezd a čekali na termín. Odjíždělo se v sobotu ve 2 v noci z Brna, což bylo celkem dost zajímavé. První jsme byli domluvení s otcem, že k němu po práci (zrovna jsem měla ranní) v pátek přijedeme a trocha se prospíme a pak nás odvede na místo určení. No uběhlo pár dní a on najednou měnil plány. Nejspíš se o tom zmínil své nové ženě a ta mu to zatrhla. Ale o paní Kravě někdy jindy. Jendoduše jsem začala spřádat plány a nakonec to dopadlo tak, že nás na místo určení odvezl V.
Ve 2 jsme nasedli do busu a jenom, co jsme se rozjeli, ségra vytáhla řízky a začala... snídat? Nebo večeřet, nebo co se dělá ve dvě v noci. Což mě dostalo tak, že jsem z toho chytla záchvat smíchu. No prostě trapas hned, jak jsme vlezli do busu. Chudáci spolucestující. Si museli myslet, že nejsme normální, my dvě. Jedna ze zastávek byla v Ostravě, která byla zrovna rozkopaná a tak jsme dvoupatrovým busem bloudili tak pečlivě, až se nám začalo dýmit z podvozku... Nakonec jsme dorazili asi s hodinovým zpožděním na místo.
Další sranda byla, že nám jaksi zapoměli obstarat českého průvodce. Tak nám náš delegát překládal slova polského průvodce. Nicméně nebylo až tak těžké porozumět ani té polštině, i když jsem fakt ráda za překlad :-)
Osvětim byla dělaná, jako muzeum. U každého bloku byl nějaký ten tématický výklad k tomu, co uvidíme ve vnitř. Bylo to zajímavé. Asi tady nebudu vyjmenovávat úplně všechno, ale pro mě byl hodně zajímavý blok s osobními věcmi. Ségra dokonce spozorovala kufr Any Frankové, čímž mě udělala radost, protože jsem se opět mohla přesvětčit, že není úplně blbá a má nějaký ten všeobecný přehled v hlavě. Také tam byli 2 tuny vlasů. To bylo hustý... Ale pro mě byl nejsilnější zážitek vytrýnka s miminkovskými oblečky. U toho jsem se dlouho nezdržela, aby to nedopadlo špatně. Přece jenom tolik kapesníků jsem u sebe neměla. Ta představa, co s těma miminkama dělali... no myslím, že moje bujná fantasie jenom pomohla k tomu, abych se na čas cítila fakt mizerně.
Pak jsme přejeli do Březinky. Ta mě přišla taková reálnější, nebo co. Asi kvůli těm kolejím. Ostatně ve filmech zná člověk hlavně tábor s kolejama. Tak asi proto. Vážně, v Osvětimi bych třeba noc přežila, ale v Březince bych po setmění nechtěla být. Byl tam taky originál vagon, ve kterém ty lidičky převáželi. A navíc ta Březinka byla šíleně obrovská.
Na zpáteční cestě jsme střídavě spali a smáli se tomu, co jedna nebo druhá udělala. Opravdu, se ségrou cestovat, to je vždycky trapas. Člověk ji ani nechce znát. Ale cesta probíhala v pohodě. Kolem půl sedmé jsme byli znovu v Brně, asi v 9 jsme byli doma. Na druhý den jsem stávala až o půl 12, ségra ještě pozdějc. Ono se toho v buse nedá moc normálně naspat.
Ale co se mi strašně líbilo, bylo Polsko, jako takové. Také strašně malebné, hezké... no dokážu si představit, že bych tam snad měla žit.
Stěna v jedné z plynových komor. Ty světlé čáry jsou vyryté nehtama.
