Wolfgirl | Fobie, fobie, fobie...

Kdo mě trošku pravidelněji navštěvuje (když už se tu ukážu), asi ví, že šílím z pavouků. Doslova. Jsem jednoduše fobik, což mě strašně sere, ale do nedávna jsem si nemyslela, že jsem na tom až tak špatně. Jasně, raději jsem šla na druhou stranu chodníku, když se na zdi vyhříval nějaký ten křižák, nebo tak, ale nějak to šlo zvládnou. Tuším, jsem tady taky někde zmiňovala, jak jsme měli "zamořený" domek, který jsme si s V koupili. Nicméně...

Tady se musím pochválit - mám konečně práci!! A do té práce vedou dvě cesty. Jedna po silnici, jak ukazují online mapy. To mě do práce trvá asi 35minut. A pak je tu další, asi 15min trvající cesta "zadem", přes cyklostezku. Samozřejmě, že využívám cestu číslo dvě. Stejně tak na vlak, který je prakticky hned vedle práce. Jenže do teď byla zima, bylo to v pohodě. Tento týden mám noční, takže kolem půl 10 vycházím, ať se můžu v klidu převléct a tak. asi 21:45 tam bývám. V pondělí jsem došla málem pozdě. Ono se totiž z cyklostezky stala arachnostezka!!! Nevím, co se to naučuli, hajzli jedni, ale oni se kolem té půldesáté prostě stěhují ze strany na stranu, takže mě to běhá pod nohama, jde to vidět a je to fakt velké. Vedle toho jsou křižáci vlastně fajn. V úterý ráno, to bylo vlastně včera, jsem šla domů tak ztuhle, že se divím, že jsem vůbec došla. Večer jsem V okecala, aby se šel večšr projít a mě tím doprovodil. Myslím, že velice rychle pochopil, že nepřeháním, když říkám, že se tama bojím chodit. Dneska ráno jsem se snažila čučet do mobilu, psala jsem s V a ten mě chtěl uklidnit, že dnes je chladno a bude to zalezlé. Věřila jsem tomu, dokud jsem jednoho nezahlédla. Problém je v tom, že umím psát sms, i když se do mobilu nedívám, takže jsem měla dost času sledovat cestu :-( Nemůžu si pomoct, prostě musím hlídat, jestli je kolem mě bezpečno. Než jsem došla domů, tak se mě zpustila krev z nosu, vyklepaná, uslzená... když dodám, že jsem astmatik, tak si asi představíte, v jakém stavu jsem přišla domů. Kolem půl 7 obvykle lehám, no teďjsem ještě v 8hod letěla na záchod hodit grcku.

Už v práci asi hodinu před koncem směny mě začal bolet žaludek a z ničeho nic jsem se začala bát. Je 16:00, a dneska vyjdu už po deváté hodině a hezky si to obejdu. Ať si V říká, co chce. Já vím, že to myslí dobře, když říká, že jsem ty cesty zvládla, že to zvládnu i dneska, ale ne... Jakože sorry všem, ale já se raději projdu, než abych se někdy rozhodla to otočit a do práce nedojít vůbec. Jenom proto, že mě přes cestu přeběhl pavouk. Dokonce i to slovo je děsivé.

Ale já takto nechci žít. Víte, jak strašně moc to člověka ovlivňuje? Celý život, všechno. Vždyť někdy pujdu pochodníku, něco tambude já uskočím na cestu, zrovna něco pojede... Nechci se bát. Ne tak moc, abych nebyla schopná v klidu dojít do práce a z práce. Nebo na vlak. Nebo kamkoliv. V se jich taky bojí, ale on je schopný je zabit, projít kolem nich... já ztuhnu, začne mě být špatně, třeštit hlava... Copak neexistuje nějaká opravdu účinná léčba? Když to takhle bude pokračovat dál, zachvilku se budu bát vyjít z baráku. Co hůř - budu se bát i v tom baráku. A co teprve Emička? Také kurvy velké, kdyby se k ní dostali, tak mě ji klidně vysají.

Proč nemůžu být, jak každý druhý??

Za chyby sorry, nečetla jsem to po sobě. A odpusťte si kecy typu "překonej to" a "zbytečně přeháníš". Dík.