Wolfgirl | Boj s pavoukem

Dneska jsem měla opravdu málo k histerii. A jak na potvoru nebyl nikdo doma.

Hned ráno odjel V na dřevo, měl se vrátit kolem 12hodiny, což se taky stalo a já jsem měla jet kolem 11 pro malého šváru, kterého tento víkend hlídáme. A tak jsem kolem 9 hodiny, kdy se onen incident odehrál, byla doma sama. Úplně sama. A teď k tomu, co se vlastně stalo...

Tak si jdu kolem klece a vidím, jak si po kleci pochoduje pavouk. Byl vlastně malý, ale mě to stačilo. Navíc byl v Emiččiném obydlí. Jí to sice bylo šumák, ale já jsem byla kousek od pořádné paniky. Měla jsem vlastně jenom tři možnosti a ani jedna se mě nelíbila.

1) Nechat pavouka pavoukem a prostě jít po příkladu Emi a neřešit ho. Jenže to by mě asi Emička brzo umřela hladem a nedostatem pozornosti, protože bych se už ke kleci asi nepřiblížila. I když už by byl pavouček dávno pryč (to by snad bylo ještě horší, teď apspoň vím, kde je) nebo mrtvý nebo tak něco.
2) Prostě Emině vyčistit a spolu s pilinama vysypat do popelnice taky tu potvoru nohatou. Jenže to bych musela oddělat mříže, chytiti Emu běhající po kleci a oddělat misečku v té kleci... prostě všechno moc blízko pavouka. Až moc blízko.
3) Vzít insekticid (jak já ráda říkám pavoukocid) a postříkat ho. Pak bych více-méně mohla vyčistit tu klec. Jenže to bych zasáhla taky Emču a v tom "lepším" případě bych si ju přiotrávila nebo něco. To sem opravdu nechtěla.

Nakonec jsem zvolila možnost dvě, tedy vyčistit klec. Se zlzama v očích jsem oddělala mříže a pořád sledovala ten hmyz, kdyby se náhodou vydal mým směrem. Chytla Emulu - musím uznat, že se nechala chytit až moc lehko, asi tušila, že je panička na pokraji nervového zhroucení... Než jsem ju šupla do přepravky, tak jsem se s ní pomazlila víc, než normálně při čištění, díky čemu jsem se krapet zklidnila. No a pak se šlo na samotné čištění. Musím uznat, že sledovat tak někoho v telce, asi se bdu dost bavit.

Jak obvykle chytnu klec (nebo spíš tu plastouvou část - tu vanu) pod pažu a du, tak teď jsem ji držela co nejdál od sebe a ještě tak, aby pavouk byl v té vzdálenější části klece. Vlastně byl už někde v pilinách, protože jsem ho neviděla. Rychle jsem přeběhla k hlavním dveřím, kde jsem klec velice opatrně položila na zem. Otevřela dveře a nastal strašně těžký okamžik. Jak asi víte, naproti nás je obchod, do kterého chodí lidi a tak jsem se musela chovat aspoň naoko normálně. Nicméně piliny byly vysypané, společně s ním, a já jsem už o něco klidnější dávala piliny nové. K tomu seno a tak. Než jsem Emču vrátila, tak jsem pro jistotu vysála i za skříňkou, kdyby tam snad bylo hnízdo (nebo nevím, co jsem si vlastně myslela) a až pak jsem teprve vrátila klec na místo, znovu jsem se pomazlila s morčetem a už o poznání klidnější jsem morčíka vracela do klece. Hlodavec se hend vrhl na seno a na pití, jak kdyby snad byl na pokraji smrti - kdyby jenom věděl. Ještě nějakou dobu jsem chodila kolem klece s jistým, řekněme, respektem, ale už jsem v pohodě. Už Emču normálně hladím a mazlím a ani mě nedojde, že mám ruku v kleci a tak. Nejspíš tomu pomohl i švára, protože on se taky bojí pavouků a brouků a všech takových věcí, takže před ním nemůžu přece bláznit, no ne...

Ale je pravda, že jsem měla strašné nutkání volat V, mamce, babičce, komukoliv. Jenže ani jeden by mě nepomohl, tak jsem holt měla slzavou výměnu podestýlky... Na druhou stranu mě to taky něco dalo. Dřív jsem se totiž strašně bála, že až budu mít jednou miminko a bude v ložnici pavouk, tak to malé prostě bude půl dne plakat v postýlce, protože prostě nebudu schopná si ho vzít a postarat se o něho a tak. Ale když jsem zvládla "zachránit" morče, tak s miminkem ty ochranitelské instinkty budou o to silnější takže se už nebojím.V jistém smyslu mě to zvedlo sebevědomí.