Díky, že mrkáte na můj blog. Moc si toho vážím :-)

márinka: Tak to dílo, ten kluk. Pravda, taky to neměl jednoduchý, ale....By šupajdil Pepík do podnájmu a makej a starej se frajere! ..No a pokud není plnoletý, tak bych mu prostě neprala, nevařila,.... přistupovala k němu stejně jak on ke všemu...Jenže mně se to kecá, můj neni...

wolfgirl: Nooo je to ještě "dítě". Tento rok mu bude 18, před sebou ještě rok školy... ale už jsme si vyslechli rozhovor mezi ním a jeho kamarádem. Prej jenom co ude mět 18, tak si sebere všechny jeho věci (netuším jaké JEHO), už bude mět auto (netuším, kde na něho vezme - pravděpodobně mu ho zapltí strýc) a pujde pryč. Protože tady je to buzerace a tak. Takže se nebojím, že by jim "ztěžoval" život dýl, než bude muset. Ale je pravda, že byt to moje děcko, tak bych to řešila přesně, jak navrhuješ ty...

---
wolfgirl.pise.cz

milan2: Naštěstí jste to tím závěrem aspoň trochu napravila. Ale i tak se mi to nelíbí. Toho Vašeho nevlastního bratra neznám, ale již z toho, co píšete, je mně ho velice líto.
---
Dovolím si Vám dát odborné poučení terminologického rázu:
1. Člověk, který má oba rodiče stejné jako Vy, je Váš sourozenec. Bratr nebo sestra.
2. Člověk, s nímž máte společného jen jednoho rodiče, je Váš polorodý sourozenec.
3. Člověk, s nímž nemáte společného rodiče, ale který je s Vámi právně svázán v jedné rodině skrze manželstvo jednoho jeho a jednoho Vašeho rodiče, je nevlastní sourozenec.
Takže ten chlapec je opravdu Váš bratr, a to nevlastní bratr.
Kdybyste měli tátu nebo mámu společné, pak by to byl vlastní bratr, ale jen polorodý. Leč stále vlastní, nikoli cizí.
Dále pak: práva a povinnost k sobě skutečně patří. Ale jinak, než si myslíte. Není to tak, že kdo má práva, má také povinnosti (např. mimino má jenom práva a vůbec žádné povinnosti).
Právo a povinnost jsou dvě strany téže mince, dva konce stejného klacku, severní a jižní pól jednoho magnetu. Ta mince, klacek či magnet se jmenuje právní vztah. Právní vztah znamená, že na jedné straně je nějaké právo a na druhé straně tomu odpovídající povinnost.
Má-li někdo nějaké právo, musí mít někdo jiný nějakou povinnost. Nelze to oddělit. Není-li nikdo povinen naplnit to, na co mám právo, nemám žádné právo. A obráceně není-li nikdo, kdo by měl právo na nějaké mé plnění, nemám žádnou povinnost. Prostě bez povinnosti neexistuje žádné právo a bez práva neexistuje žádná povinnost.
Proto také nejsou práva definována, definovány jsou jen povinnosti. To stačí, neboť víme, že povinnost a právo jsou neoddělitelně spjaty jako severní a jižní pól magnetu (ani Sheldon Cooper nenalez monopóly!). A jaké tedy povinnosti jsou? Jsou jen čtyři:
něco dát (dare)
něco konat (facere)
něčeho se zdržet (omittere)
něco strpět (pati).
Tomu pak pochopitelně odpovídá právo něco dostat, právo na něčí konání v můj prospě, právo aby někdo něco nekonal, a konečně právo, aby někdo strpěl mé konání či nekonání.
Proč Vám to píšu? Abych Vám pomohl v argumentaci. Až Vám příště bude někdo tvrdit, že má na něco právo, odvěťte mu, že nevíte, kdo ale má vůči němu tomu odpovídající povinnost. Dokud totiž nenajde (neoznačí) povinného a neuvede, jak své domnělé právo může vymáhat, nemá žádné právo. ŽÁDNÉ PRÁVO.
---
My máme tři děti. Tedy jsou to naše děti, ale právně už děti nejsou. Když byly ty děti v pubertě, neměli jsme s nimi žádné problémy. V podstatě jsme si nevšimli s manželkou ničeho, co by znamenalo ten typický, stále omílaný, pubertální vzdor. Ovšem naše děti neměly tak těžký život, jako Váš nevlastní bratr. A tak se jeho chování vůbec nedivím. A je mně ho líto. Velice.