Mám své práva!

19. květen 2017 | 10.47 |

Toto dneska slyším od mladých sopláků pořád. Mám právo jít ven s kamarády. Mám právo mít holku. Mám právo si odpočinout... A co povinnosti, můj milý? Ty nemáš žádné? Dnešní puberťáci si myslí, že mají plnou prdel práv ale žádné povinnosti. A bohužel někteří rodiče si jednoduše neví se svými "dětmi" rady, nicméně na tom jejich fagani nejsou tak špatně, aby je mohli zavřít do pasťáku. A to s tím zavřením ještě musí pomalu ten smrad souhlasit. Protože má přece právo odmítout. Ale kde je povinnost ctít a respektovat své rodiče?

Toto chování vidím na svém "nevlastním" bráchovi. Vlastně to ani není brácha. Je to prostě syn chlapa, kterého si vzala mamka. Teď budu tento globální problém řešit z mého pohledu na tohoto smrada. Myslím si, že budu docela objektivní, vzhledem k tomu, že jsme u strýca minulý rok 2 měsíce bydleli (dělali jsme ložnicu, nebylo kde žit) a navíc se známe vlastně od malička. Mamka si vzala strýca - souseda. Takže znám oba jeho rodiče a myslím si, že z lajckého hlediska jsem schopná situaci posoudit. Klukovi budu říkat Pepa.

Je pravda, že Pepa neměl jako malý žádný pevný režim. Jeho matka se pořádně neuměla postarat ani o sebe, natož o něho. Moc dobře si pamatuju, že když jsme přišli k nim za klukama (má ještě bráchu starého asi jak já), tak v kuchyni na stole byl nákup ještě v taškácha matka seděla v obýváku s nohama na stole s facebookem před očima. Pepu věčně nazývala náš malý blbeček, náš pitomeček, vlastně se tomu klukovi na jednu stranu ani nedivím, že se chová, jak se chová. Strýc byl braný jako debilek, který je financuje a maká. Kluci neměli prakticky žádný režim, nikdo je nevychovával. To je fakt, který člověk prostě vidí. Strýc samozřejmě neměl čas, protože chodil do práce, kolem baráku a výchovu prostě nechával na matce svých dětí a na své tehdejší manželce. Ostatně tak to má do jisté míry byt, podle mě. No jenže pak se rozvedli (matce hrozí basa za vechno možné - dluhy, výžíivné...). Strýcovi zůstal na krku Pepa, který v té době tuším chodil do 9 třídy.  Byl vlastně ségřin spolužák

Strýc se najednou musel naučit starat o domácnost a o kluka a naučit se všechno zvládat. Paradoxně v té době se rozváděli i naši a tak nějak si mamka se strýcem byli oporou až se to vyvinulo ve svatbu. Osud si někdy umí pořádně hrát. Ale stojí to za to. Takže strýc vlastně nebyl na všechno tak úplně sám, mamka taky ne. Ségra získala bráchu, z čeho je fakt nadšená, protože tak bezohledného fracka si nezaslouží ani ségra, která mě v jejích třech letech plivla do xichtu a řekla pi-o. Nicméně Pepa získal taky něco. A sice matku, která je schopná vychovat dvě děcka, která by byla schopná postavit do latě i jeho, kdyby mohla. Ale přece jenom není to její děcko a ona jednoduše neudělá to, co by nejvíc potřeboval - dat mu pořádně potlamě.

Pepa je tak sobecký, sebstředný fracek, že je schopný jít na sociálku udat svého taťku, jenom proto, že na něho zvýšil hlas. Toto udělat my, tak dostanem z jedné, z druhé strany. A strýc? On prostě neumí zakřičet a když už ho chce nějak potrestat, tak s nim nemluví. Jenže to holt na Pepu neplatí. I když musím říct, že strýc už se do té "rodičovské role" poamlu začíná dostávat. Řekla bych díky mamce, která mu tak nějak ukázala jak na to.

Pepa je schopný se bezeslova sebrat v pátek večer a dojét až v nedělu ráno. Celou dobu nebere telefon, ten má pro jistotu vyplý. Nedá vědět kde je, s kým je, kdy plánuje dojet dom. Prostě nic o něm nevíte. A když už se ukáže, tak se tváří, jakoby nic. Jemu tam nadávají (takovým tím do duše promlouvajícím tonem), já mám sklopené uši za něho a on se culí a myslí si svoje. Za den udělá další kravinu.
Pepa je schopný vám laht do očí. Oznámí, že jede k tetě, že jsou domluvení. Fajn, proč by nemohl. U tety má byt asi za hodinu. Za dvě hodiny (po té, co se Pepa samozřejmě neozve) se tetě volá, jestli dojel v pořádku a tak. Jaké překvapení, kdžy zjístíte, že teta o ničem neví, že ani tetno víkend není doma a že s Pepou nemluvila. Pepovi se mezitím už "vybil" mobil takže musíte počkat až se někdy vrátí. Když se ho zeptáte, že kde byl, že u tety ne, že s tou jste mluvili, tak se uculí a že byl u tety. Tečka. Konec rozhovoru. Takto je schopný vám lhat do očí klidně celý víkend.
Pepa se rozhodne jít za školu (ok, taky jsem párkrát byla) a nechá si svačinu, batoh doma. Přitom ví, že strýc chodí z práce dom dřív, jak on ze školy. Proboha - tady opravdu nevím, jestli takový flegmoš, nebo je tak blbý. Když chcu jít za školu, musí to vypadat, že jsem ve škole. Dojde dom a jakoby se nic nedělo.
Pepa měl včera večer 3 párky, 2 tam zostaly. Dneska, jak dojel ze školy, si dojedl ty zbývající dva a ani ho nenapdlo se zetpat, jestli třeba někdo nebude chtět. Proč by měl. Je to v ledničce, je to jeho. To, že s ním žijí ještě další tři lidi ho nezajímá.
Pepa večer dostane seznam úkolů, které má udělat, než se vrátí strýc z práce. Když jsem ten seznam viděla, měla bych to za 3, možná 4 hodiny hotové a měla bych volno. Tenkrát jsem byla se slepákem, navíc tahat seno z pod střechy bych ani nedělala. Když za mnou došel, jestli mu s tím jedním úkolem můžu pomoct, tak jsem souhlasila. Však proč ne, stejně mě to nicnedělání po operaci už nebavilo. Jenže jsem čekala, že mezitím, co já budu sbírat popadané trnky, on se zatím vrhne na jiný úkol. Třeba zamést chodík před barákem. Lidi, za 5 minut nemáte co dělat. Dosbírám trnky, nechám kolem stromů plné kýble a jdu si dát zase veget. Pepa nikde, půl úkolů neudělaných. Pak jsme s V kamsi jéli (už ani nevím kam) a když jsme dojížděli zpátky, ségra zametala chodník před barákem. Přitom to dělala proto, že se nudila (aspoň to tvrdila, ale nasraná byla, to šlo vidět). Pepa pak dojel z kopupáku a všechno bylo dodělané, protože strýc nemože čekat, až se milý Pepa rozhodne sdělat seno králíkům. Ti králíci nepočkají a tak to prostě za Pepau udělal někdo jiný. Musím poddotknout, že strýc chodí z práce kolem 3 hodiny. Milý Pepa vstal snad v 11 a v 1 ho už nebylo. Takže příště se na milého Pepu akorát tak vyseru.

Mohla bych pokračovat, ale asi chápete. Když se mamka nastěhovali k nim, Pepovi se to logicky nelíbilo, protože najednou musel mít režim. Má stejný režim, jako jsem měla já, jako má ségra. Naši od nich nechtějí víc, než říct kam jdou, kdy dojdou a ským budou. Ségře to problém nedělá. Ta, když se má zpozdit, tak napíše. Pepovi to problém dělá a tak na ty pravidla jednoduše sere. Po ségře se chce pomáhat doma. Umyt zem, když tak jít s prádlem. Po Pepovi se chce pomáhat kolem baráku. Například se dřevem. Ségře oznámíte, co po ní chcete a dál se starat nemusíte, protože víte, že to udělá. Pepovi musíte každých 30 minut připomínat, že na něho na dvoře čekán taťka, který potřebuje pomoct s tím dřevem.


Děcka potřebují režim a řád. Je jedno, jestli je jim pět nebo patnáct. Problém je, že když s tím režimem začnete až v patnácti, tak už ho to asi nenaučíte. Jsem ráda za to, že jsem tenkrát dostala výprask, když jsem se hrabala v květináči a neřešila jsem, že se to nedělá. Jsem ráda za to, že jsem dostala přádného zprda za svůj první pokus o útěk z domova (špatný vliv špatnéh chlapa), jsem ráda, že jsem dostala vynadané, když jsem nedošla domů hned, jak se začali rozsvěcovat v ulici světla. Protože když by po mě nevyžadovali dodržovat pravidla tenrát, nechci vědět, kde bych byla dnes. Jsem ráda za to, že jsem seřvala ségru na celé čáře, když měla v 8rokách dojít domů ve tři a opěti jsem o ní nevěděla. Jsem za to ráda, protože teď víme kde ségra je, s kým je a kdy dojde dom. Jednou se zpozdila jenom o asi 30minut a první, co když došla dom tak bylo "ségra promiň, museli sme zostat dýl ve škole" tenkrát ještě mobil tuším neměla. Jsem ráda, prtože vím, že jsme dobře vychované. Jasně, že jsme taky zlobily, ono puberta vám dá zabrat, ale věděli jsme a víme, kde jsou hranice. Vážíme si svých rodičů, kteří nás vychovali.

Respekt a důvěra. To jsou podle mě nejdůležitější složky vztahu mezi rodičem dětmi. Děti by měli respektovat a poslouchat rodiče. Ale měli by mu taky věřit. Měli by vědět, že za rodičem můžou dojít, ať už mají jakýkoliv problém. Někdy to možná vypadá, že to s vámi rodič myslí špatně. Vy za ním příjdete s problémem a on vás ve vašich očích zradí a možná ho chvilku nebudete mít rádi. Ale počase zjistíe, že udělal dobře. A ikdyž se vám to nelíbí, tak prostě poslechnete, protože jste tak vychovaní. I když za rodičem dojdete s problémem a on se to rozhodne vyřešit jinak, než by jste chtěli, tak poslechnete. Protože tam někde uvnitř vás víte, že to dělá pro vás a vy mu věříte. Jenže bez respektu není důvěra. A bez důvěry respekt.

Děti ještě nemám, ale vím, jak je budu vychovávat, jak je povedu. Je mě jedno, že je jiná doba. Znám jednu mámu (a podotýkám, že je to fajn baba a nic proti ní nemám), která tvrdí, že její děcka nepslouchají, protože je jiná doba. Nezájem. Ať je doba, jaká chce, ty mě prostě poslouchat budeš. Nehodlám se dívat na to, jak z tebe rostě stejný fagan, jaký je z mého nevlastního bráchy jenom proto, že jsem se ti nevěnovala, jak bylo třeba. Když bude potřeba dostaneš po čuni. A věř tomu, že dostaneš jenom jednou, protože podruhé si to velice rád rozmyslíš. A až vyrosteš, budeš rád za to, že jsem ti tenkrát po té pusně dala.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 4 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Mám své práva! márinka 19. 05. 2017 - 22:46
RE(2x): Mám své práva! wolfgirl 20. 05. 2017 - 17:07
RE: Mám své práva! milan2 27. 06. 2017 - 15:35