Komentář, na který odpovídáte
milan2: 1. Zkuste šátek. Tedy takový ten nosící, zavazovací. Ať je na Vás stále přitulena.
2. Zkuste babičky. Ty by měly být šťastné, že je potřebujete a že se mohou starat.
3. Zatím je tak malá, že nic jiného než brečet neumí. Chce si povídat, chce žvanit blbostě jako každá ženská, ale neumí to.
4. Hodně na ni mluvte. Cokoli, ale co nejdéle. Komentujte pro ni vše, co děláte (to předpokládá, že ji máte v šátku na sobě).
5. Možná je nemocná. Možná má potíže, o kterých zatím nikdo neví.
6. Zkuste plakat s ní.
Je těžké vzpomenout si, jak to přesně bylo u nás. První chlapeček plakal hodně, to si pamatuji. A měl i své plačící hodiny, např. mezi 5. a 6. odpoledne plakal vždy velmi usilovně, každý den, snad do půl roku. Ten druhý ne, jen málo a občas. Ale jeho životní start byl komplikovaný a po dvou měsících v inkubátoru se nechoval jako běžný kojenec. Ten třetí neplakal vůbec. Asi rychle zjistil, že to nemá smysl, když kolem něho pořád povykují, perou se a hádají jeho starší bratři. Nevím.
U vnoučat to bylo opačně: starší vnučka prakticky neplakala, mladší vnouček plakával dost. Ale teď je z něho pozoruhodný smíšek.