Komentář, na který odpovídáte
iva: Přesně, jak napsal Milan. To se stává. Zkus plakat s ní.
Hele, my víme, že je to těžký. Je. Fakt strašně moc. A těší mě, že mě používáš jako kladný příklad. To se mi často nestává 
Vlčice, prostě jen vydrž. Je to období a každý období jednou přejde 
za deset let na to budeš s úsměvem vzpomínat a na Zuzčiný svatbě to budeš vyprávět jako skvělou historku.
Jestli to jen trošku jde, nedělej nic. Nic jinýho, než odpočívej, kdykoliv to jde, v tomhle horku je beztak blbost stát u plotny. Hodně pij (nealko, samozřejmě ) a prostě Zuzce odpusť, že je zralá na milosrdnej polštář. Je miminko, nemůže za to. Ty taky ne. Tohle se prostě stává. Klidně si lehni s maličkou a klidně jí přiznej, že jsi nervózní, nešťastná a vzteklá, protože nevíš, co se děje. Miminka nejsou vůbec hloupá, nemysli si.
A jestli potřebuje nosit, tak jí měj u sebe. Ser na práci, sedni s malou v náručí do křesla, broukej jí, zpívej jí, povídej jí.
Je to možná blbost, ale mám takovou praštěnou teorii - že se dětem stejská po té pohodě v bříšku. Že by právě chtěly znova slyšet tvůj tepot srdce a byly v tom uklidňujícím teplu a prostoru, co dřív. Na to skvěle pomáhá šátek, jak radil Milan. Nebo to nosítko. Aby byla maličká u tebe.
Víš, děti neškemraly, aby přišly na svět. To my jsme si je zavolali. A jak napsal Antoine de Saint-Exupery - Stáváš se navždy zodpovědným za to, co k sobě připoutáš. Takže proč se teď nesoustředit jen na tu malou? Tím, že ji dáš najevo, že ji miluješ, jí nerozmazlíš. Rozmazlíš jí nedostatkem hranic. Láskou nikdy.
Vlčice, bojuj, jsme s tebou. Chápeme tě, rozumíme ti, posíláme pohlazení 
Máš právo bejt zoufalá, máš právo bejt unavená. I to prostě k rodičovství patří.
Ser na Strigu a hlavně se nesnaž nikomu nic dokazovat. Vydrž, požádej si klidně o pomoc. Máš nárok.
Neboj, bude líp, slibuju