Fobie není strach!!

18. únor 2015 | 14.02 |

Strach máte, když jdete k zubaři, když čekáte na výsledky u lékaře, když máte jít k tabuli a přitom ani nevíte, jak se jmenujete. Můžete mít strach, že vás bude vrtat, můžete mít strach, že výsledky nedopadnou dobře, můžete mít strach, že dostanete pětku... Můžete mít strach ze psů, že vás pokouše, ale přece jenom kolem psa jste schopní projít. I když se strachem. Můžete mít strach z výšek, že spadnete a zabijete se. Ale přes to ty okna umyjete. Můžete mít strach z pavouků, ale ve stavu nouze ho prostě zabijete, spláchnete a jste v klidu.

Fobie je čistá panika. Je to úplně něco jiného. Neuvažujete racionálně. I když víte, že ten pes má náhubek, raději změníte směr, jen aby jste nešli kolem. I když víte, že pád ze stoličky nejspíš nezaviní vaši smrt, okna za vás musí umýt děti. I když víte, že ten pavouček nedělá nic jiného, než že lechtá, raději ani nevkročíte do stejné místnosti. To je fobie. A je hodně různých fobií. A mají děsné názvy - mimochodem. Ale věřím, že ať jde o cokoliv, jedno máme my "zybtečně se bojící lidé" společné. A sice projevy. I když znám jen další dva fobiky, u všech tří se tento "strach" projevuje stejně. Jen pro upřesnění - známý uteče i před čivavou, mamce dělá problém vystoupat na pátou příčku u žebře a já snesu jakýkoliv hmyz (dokonce miluji štíry), jen ne pavouka. A protože znám nejlíp sama sebe, budu popisovat právě tu moji fobii. A zkusím začít pěkně od začátku...

Popravdě netuším, co přesně mě dohnalo utíkat. Jako malá jsem prej pavoučky tahala za nohy a ještě jsem se bavila, jak utíkají oni přede mnou. Těžko říct, tohle si fakt nepamatuji. Ale moc dobře si pamatuji, jak jsem se začala bát. Vím, že jsem šla na záchod a tam pod toaleťákem byl roztáhlý přes celou svoji délku pepan (johana, hajzlák... říkejte mu jak chcete). Byl obrovský. Vím, strach má velké oči, ale pamatuji, že když ho nejspíš babička, protože mamka si to nepamatuje, brala na lopatu, tak mu nohy trčeli přes okraj. Takže to rozhodně nebylo nic malého. Ten čas jsem chodívala na záchod stylem, že jsem se první pořádně rozhlídla, jestli tam náhodou něco není. A pak jsem v klidu udělala, co bylo třeba. Když se někde v rožku objevil malý pavouček, tak jsem prostě z toaleťáku udělala chumáč a zaplácla jsem ho, hodila do záchodu a počůrala.... Tenkrát jsem se jenom bála. Netuším, co přesně zpustilo vyšší level, ale od jistého času jsem nezabila ani toto. Chodila jsem za každým, kdo byl doma, aby mi ho zabili. Problém je v tom, že mamku to po čase přestalo bavit. A začala jsem slýchat takové ty kecy jako "prosim tě, nech toho" a já byla malá. A tak jsem za ní přestala chodit. Strýc pro změnu je srandista a napadlo ho, že zkusí známou léčbu šokem. No jenom to zhoršil a tak i k němu jsem přestala chodit. Otec je prostě otec. Nikdy mě v tomto nebral vážně. Nebere mě vážně dodnes. V ničem. A tak mi zůstala jenom babička. Sice má své roky a má to v hlavě trošičku pomotané, ostatně jako každý starš člověk. A obvykle jsem z nás dvou jediná která tu potvoru vidí, ale vždycky se snaží zlikvidovat ho.

A druhá babička je to samé. Ona zase nesnáší žaby, které se sem tam rozhodnou zajít ze dvara na návštěvu, takže já jí vyženu žabu a ona mě zabije pavoučka.

Další důkaz toho, že otec mě nebral vážně a strýc je srandista. Jednou někdy napodzim jsme měli na dvoře plno dříví. Netuším kde se tam vzalo. Ale vím, že jsem ho přenášela z bodu A dobodu B. A někoho napadlo říct "pozor je tam pavouk". Dřeva jsem zahodila, oni se začli smát a já s brekem utíkala za babičkou, kde byla také zrovna mamka. Babička seřvala strýca, mamka tatina. Někdy v tu dobu si všichni, teda skoro všichni, začali uvědomovat, že ten můj strach není normální. Mamku tu zase "začalo bavit" i když mi od té doby vtlouká do hlavy, že až budu mít děti, budu to muset překonat. Obě babičky se vlastně nijak nezměnili, pořád dělají, to co před tím. Strýc si přestal dělat srandu a začal to brát na jeho v kus až moc vážně. A mladší sestra mě ještě milostivě upozorní, ať dávám bacha, že tam a tam něco je. Upřímně, je to blbost, ale alespoň se snaží. Jednou mě poslali k psycholožce, že prej mě toho zbaví. No problém byl, že ani ona mě nebrala vážně. A tak jsem na to byla prakticky sama.

Jednou, je to asi dva, tři roky zpátky, jsem se ráno probrala a na zdi u postele (!) si to mašírovala taková obluda jedna hnusná velká. Vážně lidi, nekecám, vypadal jak sklípkan, nebo něco takového. A od přední nohy po zadní mohl mít takových 10cm určitě. Na zdi mám plno plakátů, pak jsem to měřila. Šel si, jako by ho ani nic nezajímalo. Ale já z postele takovou rychlostí vystřelila. Si to představte - první co uvidíte, když otevřete oči je vaše noční můra. Stála jsem pár metrů od postele. Na posteli mobil, a ta ludra si to pomaličku mašírovala nad dveře.

Jak se projevuje panika? Ztuhnete. Nejste schopní se pohnout. Ne, že by jste nechtěli. Kdo by chtěl být v jedné místnosti s něčím takovým. Ale prostě nejste schopní. Díváte se na něho. Ne, že by jste chtěli. Prostě na to musíte pořád hledět. Zrychlí se vám dech, začnete brečet... Snažíte se utéct a nejste schopní pohnout ani rukou, natož, aby jste se rozešli. Teprve teď zjistíte, jak jste proti svému strachu strašně malincí. Vždyť vám ani nedovolí utéct!!

Po několika dlouhých vteřinách, snad minutě, jsem se konečně dokopala, chmátla po mobilu rychle utekal z pokoje (v tu dobu už byl nade dveřmi), rychle zavřela dveře a celá ubrečená jsem volala mamce do práce, co se stalo. Snažila se mě utěšit, řekla, i když ne schválně, "když bude chtět, proleze pode dveřmi" což neměla dělat. Moje fantasie je neuvěřitelně živá, takže jsem hned viděla, jak pod těma dveřma podlézá a začala histerčit nanovo. Nakonec to vyřešila babička, která ho zabila a šla mi oznámit, že je po něm, že ho drží v ruce. Další chyba. Prakticky jsem ji vyhnala a vynadala ji, ať se ke mě ani nepřibližuje. Naštěstí to pochopila rychle. Celé další dva dny jsem byla děsně paranoidní. Zalechtal mě na krku vlas a já skákala. V zorném poli jsem zahlédla muchu a už jsem pomalu utíkala. Ten strach byl neuvěřitelný. Při každé maličkosti jsem zthula a musela jsem se přemlouvat, že toto pavouk není. Dokonce jsem ani to slovo nemohla slyšet, nebo vidět napsané.

Od té doby stačí malinko a jsem hotová. Uvidím milimetrového pepíka a na záchod raději nejdu. Stačí si představit, že by se teď něco ukázalo vedle mě a obchází mě zima. Každý druhý se dívá na pranormal activity, zombie útočí a nevím na co všechno, no mě stačí pustit dokument a jsem vyděšená. Není to nic s čím bych se na potkání chválila, protože lidi jsou různí. A většina z nich toho umí jenom využívat. Protože lidi nechápou, že není strach jako strach. Nestačí říct "překonej to". Chci to překonat. Opravdu chci. Ale když ho byť jenom z dálky vidím, tak celá ztuhnu a raději odejdu, než abych se někde na veřejnosti rozbrečela a byla dalších X hodin vyhukaná. Jenom proto, že třeba pohl nohou.

Vím, že mi nic neudělá. I když jsem slyšela, že černá vdova zabíjí, a v našem kraji objevili nový jedovatý druh, vím, že pepan, křižák nebo tacoví ti hnusní černí nic nedělají. Ale copak to můžete říkat tomu něčemu, co sídlí ve mě? A vlastně se za to tak nějak stydím. Vždyť je to jenom pavouk. Asi proto mám tolik ráda Rona z Harryho :-D
V jedné písničce od Evanescence se zpívá, že strach je jenom v naší mysli. Jo, ono je to hezká a povzbudivá myšlenka. Jen kdyby zrovna moje mysl nebyla tak obrovská.

Tak abych to nějak uzavřela. Pokud znáte někoho, kdo panikaří při pitomém obrázku, nedělejte na ně vtípky. Nijak jim nepomůžete. Jestli znáte někoho, kdo vám tvrdí, že to či ono nesnese, tak mu věřte. Neberte to na lehkou váhu. A jestli to zrovna teď čte někdo, kdo má také fobii, ať už blázní z čehokoliv, tak věřte, že nejste sami ;-)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Fobie není strach!! tlapka 18. 02. 2015 - 15:40
RE(2x): Fobie není strach!! wolfgirl 18. 02. 2015 - 16:31
RE: Fobie není strach!! chica®blbne.cz 18. 02. 2015 - 17:43
RE(2x): Fobie není strach!! wolfgirl 18. 02. 2015 - 19:01
RE: Fobie není strach!! alienor 19. 02. 2015 - 11:35
RE(2x): Fobie není strach!! wolfgirl 20. 02. 2015 - 16:35