Wolfgirl | WolfGirl

Musím se s vama podělit o dva zážitky. Jeden je osobní a míň děsivý, druhý sice není osobní, ale rodinný a víc šílený. Začnu tím prvním.

Minulý týden jsem byla na pár dní u našich na prázdninách, samozřejmě

Vzhledem k nastávajícím událostem jsme museli pořešit svatbu. V původním termínu by měl mrňous 4 měsíce, a řekli jsme si, že je to prostě třeba očekovat. Aby měl prcek buď víc, nebo byl ještě v bříšku. Ale v klidu, ten nadpis vás měl jenom zaujmout. Svatba bude, jenom jindy

Buď je to jenom planný poplach, nebo nevím... Doktorka nic nezjistila, když jsem tam byla a prý je všechno, jak má byt. Ale já fakt nevím. Test se mě dělat nechce, i když mě to pomalu nutí si ho koupit. Faktem je, že jsem to ještě nedostala a to docela dlouho i na můj nepravidelný kolotoč.

Včera večer jsme se pohádali. Ale fakt hnusně a moc. A vážně jsem začala přemýšlet jestli si ho chci vůbec vzít a mět s ním rodinu. Hoooodně věcí jsem si uvědomila. Věcí, které tady sice byly už od začátku, ale které jsem tak nějak neřešila. Jenže mě to začíná vadit. A vadí mě jak se ke mě chová a vlastně uplně všechno.

Dneska začnu trošku smutně, ale jenom proto, aby jste pobraly všechny souvislosti a vůbec to, co tím vším já, jako básník chci říct.

Pár dní nazpátek jsme byli na pohřbu. V umřela babička, která v konečném důsledku