Každý má své sny, některé splnitelné lehko, jiné těžko, a ostatní jsou opravdu jenom sny. Těžko říct, kde se nachází hranice možného a nemožného. Myslím, že u každého je ta hranice jinde, podle toho, jaké má možnosti a schopnosti. To, co je pro někoho opravdu jenom sen, druhý má tento zážitek dávno za sebou a třeba to bere jako samozřejmost. Ale o tom se opravdu rozepisovat nehodlám. Napadlo mě,

Když se vám daří, vězte, že se někde něco pokazí.... A to brzo.

Do agentury jsem se nakonec dovolala, takže si zítra jedu pro výpověď. Podle doktorky jsem práce schopná (no ještě aby ne), a tak můžu s čistým svědomím v pondělí nastoupit. Už mi i volali kdy mám přijít. Na jakou směnu. Rovnou jsem chytla ranní. Mohla to být noční, ale neztěžuji si. Takže od pondělí budu konečně pracující.

Konečně se mi poštěstilo. V pondělí nastupuji do práce. Do normální práce. I když co je "normální"? V tomto případě je normální práce ta, kde máte stálý příjem. Je to blízko bydliště a s hezkýma spojama. Co víc si přát? Takže co musím do pondělka stihnout? Zajít na vstupní prohlídku, kterou firma nehradí, takže za druhé rovnout někde sebrat prachy, protože jsem fakt a doslova na nule.

Strach máte, když jdete k zubaři, když čekáte na výsledky u lékaře, když máte jít k tabuli a přitom ani nevíte, jak se jmenujete. Můžete mít strach, že vás bude vrtat, můžete mít strach, že výsledky nedopadnou dobře, můžete mít strach, že dostanete pětku... Můžete mít strach ze psů, že vás pokouše, ale přece jenom kolem psa jste schopní projít. I když se strachem. Můžete mít strach z výšek, že

Před časem jsem našla jednu fajn stránku. Plná seriálů díl po dílu všechno online, free a bez sekání se. V originále s titulkama. Ještě jsem nenarazila na dabing. Což mě vlastně vyhovuje, protože, jak jsem už kdesi psala, titulkové věci si užívám víc, než dabované. A ještě si z toho víc pamatuji. Asi jsem vážně z Měsíce. Ale o tom někdy jindy. Ta stránka má jeden jediný problém. A sice právě ty

... a konečně se našel celý film na stáhnutí. Bomba, říkám si. Tak se pustím do zdlouhavého stahování. Čekám přes dvě hodiny a poslední minuty doslova odpočítávám. Hypnotizuji ty čísílka označující minuty a vteřiny a celá natěšená pustím svůj nově stáhlý film. A jak poslouchám, tak poslouchám, anglicky to není. Česky to není... A pak mi to dojde...

Maminka leží v obýváku pod dekou, a potí

... vidět! Každý druhý film máte šanci stáhnout den (možná dva) po tom, co se ukáže v kině. Vím to. Zatím všechno, co jsem chtěla bylo možné sehnat prakticky hned. Ale ne, mr. Grey si dává na čas. Knížky mám přelouskané dávno, a když zjistím, že to má být zfilmované, tak jsem celý rok (nebo dýl?) jak na jehlách. Čekám, až to bude v kině, do kterého jsem díky chřipce ani nemohla jít. Doufám, že

A co že to bude zítra? No přece Valentýn!! Víte, s V jsme už takovou dobu a ještě jsme neměli možnost prokázat si náklonost a tyhlety věci. Od toho je přeci 14. únor. V si dokonce na zítra vezme volno v práci, aby jsme si konečně mohli vyznat lásku. Od toho přeci tento svátek je, no ne? Ale musím říct, že bych byla radši, kdyby Claudius II. s tou popravou počkal, až bude tepleji. Třeba takový červenec...

Jako snad každý jsem ve škole, ať už šlo o základku nebo střední nesnášela povinnou četbu. A když už jsem se dokopala přečíst nějakou tu knížku, a ještě mě ke všemu bavila, dělali se doma oslavy na moji počest. OK, trošičku jsem to přibarvila. Faktem ale je, že za asi deset školních let jsem přečetla opravdu minimum knih. Unávám, Malého prince jsem obrečela, Kytici jsem měla v ruce několikrát a

... a na co?